My, co máme děti a postihly nás někdy rodičovské schůzky, bychom se možná nedopočítali. Myslela jsem si, že mi tenhle výkřik už nikdy nepřejde přes rty. Jenže přišel covid a najednou se vedral ze zapomnění. Žel, stejně jako tahle hláška neúčinkovala na pubescenty, koviďák se jí jen směje. Nezalezl. Spíš se rozlezl.
Přátelé, i naší redakci se s ním špatně sžívá. První na ráně byla obálka. Původně se na ní modrala upoutávka na mezinárodní konferenci k 20. výročí vzniku Pracovní společnosti nástavkových včelařů CZ, z. s., našeho vydavatele, s datem 21. 11. 2020. Škrt a hotovo. Místo přátelského setkání v Praze uveřejníme plánované příspěvky v lednovém čísle. Jasně, že to nebude ono, ale lepší něco nežli nic. Také Kalendárium vypadá jak panel na letišti při vánici, jen místo čísla letu a „canceled“ je u kdejaké akce vykřičník „zrušeno“. A bůhsuď, které další avizované události covid ještě zařízne, jakkoliv se při uzávěrce jejich pořadatelé dušovali, že je uskuteční děj se co děj.
Pláče také rubrika Reportáže. V minulých letech jsme si mlsně vybírali z mnoha zaslaných cestopisů z nejvzdálenějších destinací nadupaných zážitky ze setkání s místními včelaři. Letos se od jara prostě nikam nejezdí. Alespoň, že se našel statečný Milan Motyka, který se vydal 350 km z Beskyd do Polska za brtěmi. Bojím se, že bude nadlouho posledním cestovatelem.
Nejvíc ale trnu, aby koronavir neskolil přímo vás a abyste místo čtení Moderního včelaře neúpěli v horečce v posteli a neproklínali celý svět. Jestli zatím infekci odoláváte, tak je to skvělé, protože listopadové Téma – Apidomky – může potyčky s covidem alespoň trochu obrátit v náš prospěch. Inhalace úlového vzduchu má totiž vést ke zvýšení lidské imunity a k lepší náladě, což právě teď všichni potřebujeme. Takže vzhůru do nejbližšího apidomečku, anebo na pilu koupit si řezivo a začít s jeho stavbou. Jsou třeba roušky a víra, že nám v koroně včely pomohou.