×

Časopis MODERNÍ VČELAŘ je dostupný ve stáncích a trafikách po celé ČR!

Editorial

Editorial

Milí moji, někdy si říkám, jak jsem ráda, že mám už svá léta. Protože mám šanci, že nedohlédnu průšvihu, kam se řítí na Zemi příroda. 

Lituji děti, které na rozdíl od nás „sátiletých“ už ani na vsích, pokud tam vůbec ještě žijí, neprásknou školní taškou za dveře a nejdou válet sudy s kopce dolů, aby měly kolena zelená od trávy, nepřejí se šťovíku do břichabolu, po nohou jim při schovávané neskákají luční kobylky, ani je v dlaních křídly nešimrají modrásci. Žijíc v okresním městě deset minut od náměstí, všechno bylo před pouhým půlstoletím tak běžné, že to nebyl žádný zážitek, o kterém by se psaly slohové práce.

            Už dávno nepotkávám u hřbitova koroptve, svlečenou hadí kůži jsem na skalce nenašla ani nepamatuji, za smolničkami s kopretinami je třeba putovat ne na hradební parkán, ale mnohem, mnohem dál. Holky už nevědí, že když utrhnou rozrazil, bude pršet. Kluky, kteří závodí v plivání pecek z ptaček, aby pohledal.

            22. května, kdy je Mezinárodní den biologické rozmanitosti, ani nebudu číst noviny. Proto, abych v záplavě zpráv o úbytku kytek, vymírání breberek, které jsme ani nestačili objevit, a posledních pěti, deseti, třiceti zvířatech na celém světě, přežila v „jakés takés“ duševní rovnováze. Nejhorší je beznaděj. Přestože jsme doma s většinou známých střídmí ve své spotřebě, stejně se jen díváme, jak si pod sebou celá civilizace řeže větev. Je mi z toho hodně smutno.

            Těch, co s hrůzou koukají, jak se příroda druhově zplošťuje, jsou na světě miliony. Styl života semlel všechny, takže také žijeme on-line. Protože hvězdy už pro reflektory aut a pouliční světla nejsou vidět, čítáme si večer alespoň v knihovně biodiverzity www.biodiversitylibrary.org/. Jenže těch, kteří by prodali poslední žabku ve všehomíru za prachy, je pořád víc. Kdyby se tak chovali jen jednotliví nenasytové! Bohužel tak činí celé státy a interkontinentální konsorcia.

            Přesvědčena, že bude ještě hůř, než se příroda zhroutí a my s ní, protože z betonu nikdy ornice nebude a ropy se nenapiješ, těším se z každého tvorečka na mezích. Proto chovám, a nejsem jistě sama, náklonnost k samotářským včelám. Protože je čím dál horší životní podmínky trápí stejně jako nás. Protože jsou svobodné. Protože by bez nich byly divoké květiny často bezradné. Protože jsou tajené a krásné. Avšak pozor, dostávají se do střetu zájmu s našimi milými medonoskami, jak se dočtete v aktuálním čísle našeho časopisu.            Úvodník v roce 25. výročí ustavení Mezinárodního dne biologické rozmanitosti není psán na veselé notě, snad vám přinesou potěšení poslední strany. Kde se předvádějí ony samotářky – zlatěnky, čalounice, hrnčířky a jízlivce, ale také jejich nepřátelé lumíci, kteří jsou sice lumpíci, jistě však mají své místo jako všechno, co je zavrtané v hlíně, prodírá se rákosím a hnízdí vysoko ve stromoví.

            Mezitím vás čeká přes čtyřicet užitečných stránek. O čem jiném v Moderním včelaři nežli o chovu včel.


Klíčová slova:
editorial