Příkladem je mezinárodní přehled studií s filtrem Lékařství a biologie. Poctivě v něm hledám klíčové slovo Včela, ale často žasnu nad předměty vědeckého bádání, zvláště v sekci psychologie. Nejsou daleko od něčeho jako ,,Vývoj vztahu kuchařek ke studeným a horkým pokličkám v městě Cu Cu v letech 2020–2025 s ohledem na dialektiku, s metodikou použití kalibrovaného pekáče 0,765 g a vzorkem zahrnujícím věkové kategorie 20,5 až 51,3 let se zohledněním sebehodnocení respondentek na škále J. G. A. Piki Miki“.
Nedávno jsem tak objevila studii „Vývoj a psychometrická validace dotazníku strachu z hmyzu pro děti školního věku na Předním Východě“, na níž spolupracovalo devět autorů. Jak úvodem specifikovali, vědecky sledovali 1 370 dětí. Po jistě vyčerpávajícím úsilí kupodivu zjistili, že se děti některého hmyzu bojí. Šlo o vědu, proto nechyběla literatura a v ní odkaz na práci k fóbii zahrnující včely.
Nebudu vás napínat. Odborníci odborně dokázali, že ženy vyšilují víc než pánové a nejvíc je drtí pavouci, kdežto berušky jsou v oblibě. Příloha obsahovala výzkumné otázky. Ačkoliv jsem si vždycky myslela, že mám fóbii na sousedy s apifóbií, nastala ta pravá chvíle prověřit sama sebe.
Šlo to ráz na ráz: Myslím si, že bodnutí je pravděpodobné, když na mě sedí včela? Pod kloboukem ve vlasech stopro. Bojím se bolesti, která je spojena s bodnutím včely? Ano, sakruju jako starý námořník. Kdybych zaslechla zvuk včely, cítila bych se velmi vyděšená? Při předjíždění na dálnici, slyšíc bzukot u ucha, zcela jistě. Nahání mi včela hnus? Ano, po letošní jarní prohlídce jsem při pohledu na bundu posetou hnědými tečkami vyjádřila své jednoznačné fuj. Kdybych teď narazila na včelu, trvalo by mi dlouho, než bych ji dostala z hlavy? Ano, protože na včely myslím pořád, zvlášť po dokončení dalšího čísla Moderního včelaře. Prostě apifóbie jak vyšitá. Ale včely na papíře jsou snad OK.