Jak mi bylo trapně za včelaře

Karel Jiruš

1/2013, strana 4

Čím víc stárnu, tím více jsem smířen s tím, že mě již nic nového nečeká a asi nic nepřekvapí, krásné období dětství i dospívání kdy jsem objevoval svět je za mnou a čekají mě již jen vzpomínky a vyprávění, kterým budu otravovat a nudit své okolí. Ne vše je ale vždy tak černé, zvlášť když jsme zkušenými optimisty.

Jirka Danihlík odlétal na odbornou stáž  do Švédska, nechtěl riskovat pozdní příchod k odbavení, a tak se za něj hledal náhradník, který by obětoval den dovolené na jednání na Ministerstvu zemědělství a zastupoval při něm Mendelovu společnost pro včelařský výzkum, protože Evropská unie dosud neprozřela a nadále hodlá posílat do České republiky dotace.

My dospělí zkoušíme děti kapesným a za tuto mírnou cenu dostáváme zprávu o rozumové vyspělosti našich potomků, protože schopnost hospodařit se svěřenými prostředky považujeme za nutnou k samostatnému životu, na který bychom je měli připravit. Vždy v duchu doufám, že toto je schováno za těmi dotacemi, kterými nás EU zkouší a v povzdálí je pozorovatel, který si dělá úsudek, podobně jako někdy my, když se snažíme šetrně zjistit, v co se proměňuje kapesné. A těch pár desítek miliard, co zde každoročně přivádíme vniveč, je jen malá cena za možnost poznání, jací jsme.

O víkendu jsem obdržel mailem materiály – návrh Včelařského programu a prováděcí předpis, kterým se mají říditi dotace. S výtisky plnými poznámek jsem se pln očekávání, čeho že to budu přítomen, dostavil na ministerstvo.

Za předsednickým stolem seděli pracovníci ministerstva, Státního zemědělského intervenčního fondu a hlavně právník, který by měl být schopen přetvořit dohodnuté v něco, co lze jasně vyložit a kontrolovat. Před nimi seděla čtyřčlenná delegace Českého svazu včelařů (zastupující 97 % včelařů), dvoučlenná Pracovní společnosti nástavkových včelařů (1 %) a jednočlenné Výzkumného ústavu včelařského, Dadantklubu (0,1 %), Mendelovy společnosti pro včelařský výzkum (0,1 %) a Státní veterinární správy. Když jsme zmínili existenci Svazu chovatelů včely tmavé, dozvěděli jsme se, že včelařský program není o ní, že je to jiný hmyz.

Jednání o Včelařském programu začalo tím, že se Leopold Matela (PSNV) snažil text upravit tak, aby vypadal, že je napsán za ČR a ne za ČSV, a přešlo v bouřlivější projednávání, za co dotaci utratíme. Koncepčně nešlo nic měnit, protože to se prý ve finančně napjatých dobách nemusí vyplatit. A tak se jen precizovalo. Chvílemi by se ale lépe hodilo slovo „handrkovalo“. Úředníci za stolem ztráceli čas sledováním nesmiřitelného souboje o délku dotovaného rámku. Tady mě PSNV zklamala, místo aby bojovala za jediné správné 448, byla ochotna dotovat každý nástavkový úl, jen když bude nový a nástavkový. Druhá strana ale neústupně trvala na správných čtyřech délkách, než rámkový chaos, to raději nic. Takových vzpomínek bych ze své paměti vylovil povícero. Hodně času debaty jsem strávil pozorováním úředníků a přemýšlel, kolik z nich by kývlo na nabídku, že by místo toho mohli odejít vykonávat veřejně prospěšné práce. Venku bylo pěkné počasí.

Vyklepáním zážitků ze své hlavy jsem nechtěl zahltit tento úvodník. Přebráním zážitků a dojmů jsem došel k názoru, že jsem jen viděl naše včelařství. To, co vidíme my dole, se shora jeví úplně jinak. Nic nového. Bude na nás, abychom psali své zprávy o stavu včelařství, jeho problémech i potřebách. A když je napíšeme my, nebude z čeho kompilovat. Na ministerstvu dostali jen jedinou.