Snažit se včely pochopit, ne je zbytečně obtěžovat
Vyznávám zásadu, že je třeba snažit se pochopit život včelstva v celé jeho biologické podstatě. Proto jsem se již tehdy snažil zimovat včelstva v minimální síle 3 nízkých nebo 2 vysokých nástavků. Dnes vím, že i toto bylo značně v rozporu s přirozeným životem a potřebami včelstva, které by mj. mělo mít k dispozici (pokud je to jen trochu možné) stejný prostor po celý rok a dostatek přirozených zásob (medu). Tímto způsobem se snažím vést včelstva nyní. Celé mé včelaření dnes spočívá v několika jednoduchých zásazích v rozhodujících okamžicích života včelstva, v chovu matek a v péči o zdravotní stav.
Každému včelaři ze záliby mohu potvrdit, že je mnohem zábavnější a příjemnější včelky pozorovat a doplňovat si poznatky, nežli je obtěžovat zbytečným a neúčelným rozebíráním. Včely k nám promlouvají jasnou řečí. My jim však často, ve své zahleděnosti do sebe samých, nerozumíme a rozumět nechceme.
Od momentu, kdy jsem pochopil a začal respektovat pravidlo dvaapadesáti týdnů, se náhle objevil zajímavý snůškový zdroj, kterým jsou ovocné stromy. Do té doby to byla v mých podmínkách spíše rozvojová snůška. Dnes však tvrdím, že právě tato snůška je jednou z jistých možností, jak výnosy medu zvýšit. Na váze zaznamenávám zcela běžně denní přírůstky 3–5 kg, což není pro většinu včelařů až tak nezajímavé.
Pravidlem padesáti dvou týdnů rozumím poznatek, že včelstvo je třeba pro jarní snůšku budovat již v ročním předstihu, přičemž každá disharmonie ve vývoji včelstva během roku ovlivní kvalitu a kondici včelstva v roce příštím.
V každém případě však včela pro jarní snůšku musí ležet v buňce jako vajíčko v červenci předchozího roku. Takto vedená včelstva vykazují vyšší připravenost ke snůšce, než když spojíme dvě včelstva až na jaře.
Mezi nepříznivé vlivy, které brání normálnímu vývinu včelstva, patří především nedostatek prostoru a kvalitních zásob po celý rok, častá vyrušování včelařovými zásahy, zužování včelstev na zimu, nemoci a také provozní metoda, která není v souladu se stanovištěm a chovaným včelím materiálem.
Měření teploty a rozměru zimního chomáče
Měřením jsem zjistil, že vnitřní teploty ve všech úlech jsou více či méně totožné při stejných venkovních teplotách. Rozdíly jsou však v tom, jak rychle se úlové stěny a vzduch uvnitř úlu ochlazují a naopak ohřívají. To je často opomíjeno zvláště v zimě a v předjaří. Znovu však podotýkám, že zimování v jednom prostoru, resp. zužování včelstev v průběhu příprav na zimování pro mě nepřichází v úvahu proto, aby včelstva byla schopna využít snůšku z ovocných stromů.
Jako příklad měření teplot a rozměrů zimního chomáče uvádím následující měření z 16. 2.1986. Teplota na východní straně v době měření byla +13 °C, na jižní straně +15 °C. Včelstvo bylo zbaveno polystyrénového obalu a ponecháno vlivu slunečních paprsků. Po dvou hodinách u něho bylo provedeno měření znovu.
Včelstvo bylo umístěno v otevřeném včelíně bez jižní stěny a s otevřeným oknem ze severu. Teploty vně chomáče byly měřeny dvanácti teploměry v různých částech úlu.
Závěr si může učinit každý sám pro sebe s ohledem na své včelařské záměry, provozní metodu a znalost stanoviště.
Z mých poznatků vyplývá, že k vyrovnání venkovní teploty a teploty uvnitř úlu, s výjimkou samotného chomáče, dochází za 2–6 hodin v závislosti na stanovišti (porovnej +6,8°C a +13,7 °C). Z tohoto pohledu tedy silná stěna včelstvo nijak nechrání a ani to není žádoucí. Pro potlačování nosemové nákazy je důležité, aby teploty v zimním chomáči klesly až pod 20 °C, V tu chvíli totiž dochází k odvodňování výkalového vaku pomocí žlázy corpora alleata. Ta umožní přechod vody do krve. Z krve se pak odpaří. Tím se snižuje riziko přeplnění výkalového vaku a následného kálení včel v úlu.
Při svých měřeních jsem zjistil, že v období bez plodu teploty v zimním chomáči klesají k 18°C.
Nepřítelem včel v zimě je vlhkost, nedostatek vzduchu a průvan
Hlavním regulátorem teploty chomáče v zimě je právě jeho smršťování a roztahování a také poloha jednotlivých včel na povrchu i uvnitř zimního chumáče. Ke zvýšené spotřebě zásob dochází, alespoň dle mých zkušeností, až při teplotách nižších než –2°C. Také sycení včely v zimě neprovádějí průběžně, ale v určitých intervalech. Na mých stanovištích tato doba činila cca 14 dní. Největším nepřítelem včel v zimě je právě vlhkost, nedostatek vzduchu a průvan. Včely neumírají zimou, ale hladem a vlivem různých nemocí.
Pravda je, že na podzim, v zimě a na jaře je tzv. uteplení spíše na škodu, neboť brání včelám profitovat z největšího zdroje energie, totiž slunečního zá-ření. I v těchto obdobích na sluníčku vystupují teploty krátkodobě až ke 30 °C. Tak dochází k ohřátí vzduchu uvnitř úlu a pro včely ubývá tzv. mrtvých zón, čímž se snižuje úlová vlhkost.
Nepřirozené prostředí uteplených úlů
Odstraňování vlhkosti znamená pro včely zvýšenou aktivitu a tudíž i opotřebení včel v zimě. Na zvýšenou teplotu v tomto období reagují včely zvětšením povrchu chomáče, aniž by došlo ke zvýšené spotřebě. Pro mne jsou tzv. zimní včely včelami pro snůšku. V zimě mohou včelstva, i při krátkodobých otepleních, měnit polohu chomáče, přenášet zásoby, provést krátké očišťovací prolety apod. To se však týká jen úlů tzv. neuteplených, tedy tenkostěnných.
Naproti tomu uteplené úly podstatnou změnu uvnitř úlu nezaznamenávají, neboť vysoké teploty jsou jen velice krátkodobé a než se vnější a vnitřní teploty alespoň trochu vyrovnají, dochází vně úlu již zase k ochlazování a včelstva nemohou venkovní teplo využít vůbec, nebo jen minimálně.
Na stejnou věc se však můžeme dívat různě a bude tomu tak jistě i nadále. Domnívám se však, že v tzv. neuteplených úlech jsou včelstva v užším kontaktu s vnějším světem – přírodou a mohou rychleji reagovat a přizpůsobovat se prostředí.
Spotřeba cukru v neuteplených úlech může být velmi nízká
Chovu včel v tenkostěnných nástavkových úlech bývá velice často vyčítáno to, že je nutné dodávat na zimu velké množství zásob. Není to pravda. Například v mém provozu to představuje necelé 3 kg cukru na včelstvo. Zbývající zásoby jsou zásoby medné, které včelstvům ponechávám po celý rok. Oddělky v mém provozu dostávají již zpracované zásoby. O zimní spotřebě jsem se krátce zmínil již v minulém čísle časopisu MODERNÍ VČELAŘ.
Chceme-li porovnávat, je třeba porovnávat porovnatelné. To znamená stejnou sílu včelstev, kmen včel, technologii ošetřování a hlavně stejné stanoviště. Každý máme své představy o včelaření a tak si také každý musíme sám rozhodnout jak, kde, s čím, v čem a za kolik budeme včelařit. Má volba zcela jednoznačně padla na nástavkový způsob včelaření v tenkostěnném nízko-nástavkovém úlu, který je možné přizpůsobit potřebám včel. Nezanedbatelná je pochopitelně i provozní metoda, kterou nízkonástavkový úl umožňuje.
Závěrem
Účelem tohoto článku není podrobně popisovat mou provozní metodu a detailní konstrukci úlu. Domnívám se, že materiál, z něhož je úl zhotoven, ovlivňuje konečný výsledek jen nepatrně.
Vím, že žádný včelař se o svých výnosech medu nevyjadřuje příliš ochotně. Já mohu říci, že po zavedení nástavkového provozu se mé tehdejší rekordní výnosy staly běžnými průměrnými výnosy. Jsem přesvědčen o tom, že tomu tak může být i na většině ostatních stanovišť.
Význam stanoviště pro konečný výsledek považuji za prvořadý. Sebelepší včelařské stanoviště, sebelepší úlový systém nám však nebude k ničemu, nebude-li za tím vším stát uvážlivý včelař, který bude respektovat, a nikoli znásilňovat přírodu takovou, jaká je. Že takovýto přístup může znamenat slušné výnosy medu a hlavně skutečnou radost ze včelaření, o tom jsem se přesvědčil sám na svých šedesáti včelstvech.