Je květnové dopoledne a prozváním mobilem v Dejvicích ing.Zdeňka Tempíra,CSc. „Už vám spěchám dolů otevřít…“ Což by byla běžná věta, kdyby tím spěchajícím pánem nebyl muž, kterému bude příští rok devadesát! Ostrým krokem jsme vyšli do jeho království nebo chcete-li mezi desítky a desítky knížek, které musí mít přiruce, protože ještě stále píše o včelařství a chmelařství. Jednu knižní kopičku jsem posunula stranou, vyndala blok a už jsme spolu procházeli léty, jejichž hmatatelnými svědky jsou muzejní exponáty.
Pane inženýre, cože jste se upsal dějinám zemědělství? Podle titulu nejste asi původně historik?
Začnu oklikou. Narodil jsem se kousek od Šumperku v nikterak bohaté rodině; otec byl válečný invalida, dělal v textilce, a aby si přivydělal, tak choval včely a já jsem se kolem nich také pohyboval. Byl jsem v sekundě na gymnázium, když přišli Němci. Jako české rodině nám bylo jasné, že mně tam nic moc nečeká a tak jsem odešel do vnitrozemí. Začal jsem se v Prostějově učit známé školkařské firmy Bratří Vyhlídalové zahradníkem. Už jako kluka mě bavila botanika, proto tahle volba. Před fašisty se tam ukrýval jeden židovský lékař, a protože jsem znal latinsky názvy všech možných kytek, tak mě začal akceptovat a snažil se mi rozšířit obzory. Třeba mi jen tak půjčil mikroskop s tím, že mu ho po válce vrátím. Což se také mimochodem stalo. Přesvědčil mně, abych pokračoval na Vyšší ovocnicko-vinařské škole v Mělníku. To bylo ještě za okupace a Němci si nás tam připravovali jako budoucí zahradnické a zemědělské odborníky, až si, jak mysleli, podmaní Ukrajinu a budou tam hospodařit. V praxi to znamenalo, že jsme kvůli tomu nemuseli být totálně nasazení.
Válka skončila a já vystudoval na Českém vysokém učení technickém v Praze obor zemědělství a lesnictví. Protože jsem měl za sebou praxi, tak jsem po absolutoriu na škole zůstal jako odborný asistent pro ovocnářství. Narukoval jsem na vojnu, ale zpátky už jsem se vrátit nemohl. Začínala 50. léta a kdo se odborně zajímal o genetiku, což byl i můj případ, měl akademickou kariéru uzavřenou. V roce 1952 jsem nastoupil do Českého Zemědělského Muzea, tehdy ještě se statutem spolkového muzea, na které šel nějaký ten haléř z každého prodaného metráku obilí našich sedláků.
A muzeum vás pohltilo na další čtyři desetiletí.
Dostal jsem na starosti víc oblastí, ale díky tomu, že jsem znal z domova včely, tak jsem se začal zabývat mimo jiné včelařskou sbírkou. První včelařské muzeum dával dohromady už Jan Nepomuk Oettl, který v roce 1852 zakládal v Žatci včelařský spolek. Jeho sbírky se později dostaly na zemědělskou školu v Libverdě, kde jsem je dokonce viděl, když jsem tam byl v roce 1946 na brigádě, ale pak jejich část putovala do Výzkumného ústavu včelařského v Dole, aby nakonec skončila v Národním zemědělském muzeu. Další nejstarší exponáty pocházejí od hraběte Rudolfa Kolovrata Krakovského (1830-1903), který proslul na svém vzorovém včelíně v Hrobech u Tábora jako šlechtitel včel. Protože měl peníze, zůstalo po něm včelařské zařízení, které je mimořádné. Sám ale také sbíral už tenkrát starobylé úly, které jsou dodnes naší chloubou.
Za svou kariéru muzejníka jsem pěšky prošel snad třetinu vesnic v Čechách a postupně doplňoval kolekci o to, co se nabízelo a co tam systémově chybělo.
50. léta, když jste s budováním sbírek začínal, bylo období kolektivizace. Dostali jste někdy z vystěhovaných statků nějaké včelařské věci?
Vůbec. Velcí sedláci nikdy moc nevčelařili, jejich zájem byl jinde, o pole, o dobytek. Včely spíš zajímaly na vsích učitele, faráře a malorolníky kvůli přivýdělku. Navíc kromě úlů, které zvláště, když jsou zdobené, budí vždy pozornost kunsthistoriků, etnografů, drobné včelařské náčiní většinou nikdo do muzea nenabízel. Nebylo prostě na pohled nápadné, a navíc historiků, kteří by věděli, o co jde, nikdy moc nebylo. Navíc jim jako nevčelařům unikal detail. Ještě je tak nadchnuly staré hliněné dýmáky.
Podle mých zkušeností měly největší pochopení pro muzeum ženy. Snad tím, že mají v sobě mateřství, vládnou větším smyslem pro kontinuitu generací.
A co 60. léta, když se prováděly záchranné výzkumy v zátopových oblastech nových přehrad?
Tehdy nás podporoval tehdejší předseda Akademie věd. V muzeu jsem tvrdě prosazoval zaměření na technologie, takže jsem z terénu přivážel věci z tohoto hlediska unikátní, ale neznalému pohledu nepříliš libé. To víte, že jsem si vysloužil kolikrát od nadřízených příkaz „Nevoz sem ty starý krámy, co s tím.“ Jenže já byl přesvědčen, že v muzeu mají být hlavně „naturfakty“. V tom je ukrytý skutečný dokument doby, ne v tom, co je v písemných pramenech. V těch se svědectví může rok od roku lišit, ale hmotné věci jsou stálé. Navíc apolitické. Na druhé straně je hloupost myslet si, že se dá uchovat všechno. To nejde - dát svět v určitém čase pod pokličku a zatavit. Z toho, co je zrovna teď běžné, se musí umět vybrat.
Když jste v roce 1989 šel do důchodu, na co jste byl pyšný?
Naše včelařská sbírka se buduje víc než celé století. A já si nejvíc vážím toho, že se sestavuje systematicky, že se důsledně shání to, co z hlediska včelařské technologie chybí.