Editorial 3/2017

Marie Šotolová

3/2017, strana 4

Milí a vážení,

 

zřejmě se nenajde nikdo, jemuž neprošla přes rty věta „kdybych to byl býval věděl/a, tak bych se do toho nikdy, ale nikdy nepouštěl/a“. Páráním nefunkčního zipu počínaje a přestavbou rodinného domku konče. Docela by mě zajímalo, kolik lidí takhle však lká nad úly. Nikoho takového totiž osobně neznám, i když prý tací existují. V okolí mám spíš ty, kteří naplňují varování mého včelařského guru: „Jedny včely? Pro začátek alespoň dvoje, troje. Za pár sezón jich budeš mít stejně mnohem víc, uvidíš.“ Měl pravdu a „kdybych to byla bývala věděla dřív, jak jsou včely bezva, tak bych se do toho byla bývala pustila mnohem dřív“.

Nejen moje kroky vedou při příjezdu na zahradu nejdřív za nimi. Ale celého příbuzenstva, které se na pozemku mihne. A hlásí: „Včely létaly jak zběsilé. Nelétaly, co jim je? Jedny byly venku a ty ostatní koukaly z oček. Potkal/a jsem souseda a říkal, že byl u našich (sic) včel a…“ Že měli všichni obavy ze žihadel a kvanta práce, je zapomenuto. Včely jsou totiž skvělým pojidlem napříč lidmi.

Dost dobře nevím proč, ale o včelách se baví každý rád. Pozor, o včelách, ne až tak o medu, byť na něj posléze taky přijde řeč. Včelařství má zřejmě punc čehosi poctivého ze starých dobrých časů. Možná také, že včelař při převlečení se do bílých čistých šatů, zastření obličeje a rozdmýchání kuřáků, alias kadidla, vzbouzí v cynickém dnešku pocit posvátna, obřadu a něčeho nadreálného. Je trochu šamanem, a kdo by jím nechtěl být? Alespoň kouskem své vzpomínky, jak ho vzal ke včelám dědeček, strejda nebo bratranec z pátého kolene.

Včelař očekávání rád dostojí a publiku dá, co se od něj čeká. Trochu tajemství: „To víte, včely chtějí svoje.“ (Neřeknu, co to „svoje“ znamená.) Závan otevřeného okna na louku v klimatizované kanceláři velkoměsta: „Tak už rozkvetly u rybníka jívy, to byl hukot, přátelé.“ (Taktně se pomlčí o hnědých skvrnkách na úlu, kombinéze, starostově autě.) Úžas nad imunitou proti jedu, který každého normálního jedince pálí jak čert: „Jak to děláš, že tě ta žihadla nebolí?“ (Kdes to vzal/a? To jen stavovská čest mi velí být zticha a trpět uvnitř.)

Když se však sejdou včelaři mezi sebou, to je jiná. Konec posvátné aury a poezie. Nadávají na ty z vedlejší vesnice, co sem přitáhnou mor bůhví odkud, nenechají nit suchou na mizerovi, co jistojistě nastavuje mezistěny parafínem a dali by pěstí mamlasi, co zase stříkal řepku, když byly všechny létavky venku. Proč to všechno? Protože se musí vypovídat ze strachu o své miláčky na hrudi druha, který ví, jak je ten včelí svět zranitelný a včelař ve svém nejhlubším nitru též. Proto nemají včelařské diskuse nikdy konec, a proto se čtou časopisy zrcadlící nejhorší obavy o zdraví, kondici a pastvu včel. Některé se dokonce snaží na všechny tyto strasti přinést alespoň nějakou léčbu.