Křesťanská bohoslužba potřebovala včelí vosk
Velkému rozvoji včelařství na konci 1. tisíciletí napomohlo rozšíření křesťenství, neboť při bohoslužbách bylo nutné užívat svíce ze včelího vosku. Biskup Bruno Olomoucký r. 1267 ve své závěti nařídil, aby se nově zřídily tři včelíny ve Svitavách, Kelči a Mohelnici.
Již v 11. a 12. století se do okolních zemí hojně vyvážel med, vosk a medovina. V listinách a kronikách z 10., 11. a 12. století jsou mezi rozličnými povoláními zmiňováni také „včelníci“ (apiarii). Mezi řemesly, jež se v 13. století provozovala, byli též voskaři čili voštníci, kteří se zabývali úpravou vosku k různým účelům, především k výrobě chrámových svící a voskových pečetí. Je také uváděno rozdělení krčmářů na „vinaře, šenkéře piva a šenkéře medu“.
V 11. stol. se rozlišovalo mezi včelařstvím lesním a domácím. Doma směl včelařit každý „beze vší překážky“, lesní včelaři tvořili zvláštní obce, podobné pozdějším cechům. Za potrona cechu si zvolili sv. Ambrože, za asistenty a kompatrony sv. medarda, patrona „proti loupežníkům včel“ a sv. Jana Almužníka.
Velká podpora včelařství ve středověku
Znalost zákonitostí života včel byla v tehdejších dobách na velmi nízké úrovni a přecházela z otce na syna jako hluboké tajemství. Vlastně až do vynálezu knihtisku bylo včelařství pro širší veřejnost oborem zcela neznámým.
Zabývali se jím pouze jednotlivci sdružení v cechy, kteří měli na včelařství spíš praktický pohled užitkovosti.
Středověké včelařství zažívá další vlnu rozšíření, což bylo ovlivněno zejména rostoucí podporou a ochranou chovatelů včel ze strany panovníků a také velkou poptávkou po včelích produktech. med byl tehdy jediným známým sladidlem, užívalo se ho nejen ke slazení pokrmů, ale i k vaření medoviny, přislazování vína, zavařování ovoce a k přípravě medového pečiva, zejména perníku.
Zlaté časy za Marie Terezie
Zlatá doba včelařství však nastala až za panování císařovny Marie Terezie, která jej významně chránila a podporovala. Rozhodujícím počinem byl její patent vydaný r. 1755 pro Moravu a Slezsko a r. 1776 pro Čechy, jímž osvobodila včelařství od jakýchkoliv dávek a poplatků, každému poskytla právo chovat včely na svém pozemku v libovolném počtu. V obchodování s medem a voskem nesměl být nikdo jakkoli omezován, včelstva mohla být přisunována za snůškou na jakékoli místo i bez svolení majitele pozemku, pouze pod podmínkou úhrady případné škody a velmi nízkého poplatku. krádež včel se přitom mohla trestat i smrtí. Nejpilnějším včelařům byly udělovány odměny. Bylo zřízeno několik včelařských škol, např. v Novém Kníně nebo na Starém Brně.
Včelařská revoluce: plásty v rámcích a první literatura
Novou etapu včelařství zahájil Dzierzon, když veřejnosti představil svůj úl s rozběrným dílem. pro rychlejší šíření odborných informací založil r. 1867 knihtiskař Josef Mikuláš v Karlíně časopis „Včelař“. Roku 1883 začíná vycházet časopis „Český včelař“, vydávaný Zemským ústředním spolkem včelařským pro království české. Díky kanovníku Josefu Kebrdlemu byl v roce 1964 založen první včelařský spolek v Chrudimi. nastává rozkvět spolkové činnosti. nové vynálezy modernizují a usnadňují včelaření. projevují se snahy o zavedení jednotného úlu a jednotné rámkové míry. Při jubilejní výstavě v brně v roce 1904 byla přijata míra 39 × 24 cm jako univerzální a nazvána „Zlatým středocestím“ mezi mírami americkými, německými, anglickými a našimi domácími.
Napsal jsem toto pojednání jako poučení a připomenutí, že České včelaření byť prodělalo různá období rozkvětu a úpadku nikdy nezaniklo a bylo vždy s velkou láskou a péčí našich lidí chráněno. A v této současné době plné zmatků a politických zápasů se ukazuje jako možnost (tak jako již mnohokráte v minulosti) pomoci prostým lidem k zajištění něco peněz a možná i trvalé obživy. Včelí produkty jsou bez problému na trhu prodejné a český med patří mezi nejkvalitnější na světě, není problém jakékoliv množství našeho medu výhodně vyvézt a zpeněžit. Na rozdíl od jiných zemědělských komodit se platí „na dřevo“. Záleží jenom na nás, abychom tuto možnost nepromarnili.