Když čekali, až zpracovatelé sami nabídnou lepší cenu, jen živořili a mnohdy prodávali svoje výrobky za cenu nižší, než byly výrobní náklady. Situace se výrazně zlepšila až po vytvoření odbytových družstev. Budování center pro zpracování a balení medu v jednotlivých základních včelařských organizacích, tak jak bylo před časem navrhováno v časopisu Včelařství, je naprostý
nesmysl. Je to finančně náročné a navíc proniknout do obchodních řetězců je mimořádně obtížné.
Na druhé straně vybudování odbytového družstva je věc jednoduchá a účinná. Jeho principem, jak ostatně název napovídá, je zajistit odbyt. Včelaři sloučení do odbytového družstva udají svoji produkci medu a zástupce odbytového družstva za celek nasmlouvá ceny pro svoje členy. V tom je síla takového sdružení.
Tím, že nabízí velké množství medu, dostane se na daleko lepší ceny. Za tyto ceny pak jednotliví včelaři dají do výkupen svůj med. Na dodacím listě se uvede, že se jedná o včelaře odbytového družstva a fakturace se provede prostřednictvím bankovního účtu družstva. Poplatek za převod platby prostřednictvím bankovního účtu a od-měna za účetní práce plus nějaké cestovní výdaje pro zástupce při sjednáváním smluv jsou vlastně veškeré provozní náklady družstva. Je to jistě jen nepatrný zlomek finančních prostředků v porovnání s vybudováním provozu na balení medu.
Vytváření odbytových družstev navíc finančně podporuje stát. V úvahu je třeba vzít i fakt, že produkujeme komoditu, která se dá skladovat léta. Jinými slovy – je to ideální situace a ostatní zemědělci nám ji mohou jen závidět.
Výkupci a zpracovatelé medu se již dali dohromady. Co uděláme my? Jestli zůstaneme sedět s rukama v klíně, nastane situace, kterou děda komentoval slovy: „Kdo je osel, ať žere seno.“