Neohroženě jsem začala autory sčítat. Bylo jich 110. Jenže pak mi přišlo líto, že bych opominula redakční radu, jejíž členové sice ne vždy psali, ale mnohdy dobře poradili a zabránili publikování chyby. A hned se objevily zásluhy jazykových korektorů. A pak už se mě valila tsunami: jména grafika, fotografů, kreslířů, paní účetní, bez nichž se redakce neobejde. Co lidé z Magnetpressu zajišťující elektronickou verzi a předplatné. A zaměstnanci První novinové společnosti zásobující stovky trafik? A laskavé trafikantky, které Moderního včelaře dají navrch pultu? Tam je ovšem musí někdo dovézt, takže přibyla množina řidičů. A někdo jim musí ta auta vyrobit a další do nich dodat z pěkné dálky benzín.
Jejda, úplně jsem zapomněla na Grafotechnu: na pana vedoucího sledujícího bedlivým okem kvalitu, na ty, jež přenášejí naše data do tiskárenského stroje, na tiskaře hlídající pěkné barvy, na další lidi, kteří vkládají tisíce Moderních včelařů do sešívačky, balí je do fólií, připravují k odvozu distributorem. Jak už jsem byla v rozletu, pomyslela jsem si: „No jo, ale někdo musel fólii vyrobit, přivézt do tiskárny. Stejně tak papír? A barvy pro tisk? A ajťáci, díky nimž si posíláme mailem příspěvky, upravujeme v počítači fotky, urgujeme přes telefon kde co.“
Bohulibý úmysl poděkovat všem, co se podílejí na cestě zážitku ze včelnice, poznatku z laboratoře, zkušenosti z medárny na stránky časopisu, který zrovna máte v rukách, nelze prostě naplnit. Napsala jsem proto tyto řádky s malinkou nadějí, že někdo z těch x profíků, zapojených do jen letmo naznačeného řetězce, má včely, přečte si je a řekne si: „Fajn, přece jen si je ta šéfredaktorka vědomá, že beze mě by to nešlo, přestože dělám něco tak vzdáleného, jako jsou třeba propisky, aby si mohla na reportáži psát poznámky.“
Jde zkrátka o pořádný roj lidí, pilných jako včelky. Ten metál z Montrealu je tedy taky váš, i když se vůbec neznáme.