Rodem z Prahy s vlídným klimatem, cítila potřebu šumavským dítkům, mezi něž ji osud zavál, zdůrazňovat, jak my sice od března žádná vedra nečekáme, ale například žáci z nížin by se už mohli bláhově radovat z tušení nadcházejícího tepla. A pak by mohli být zklamaní. To u nás ovšem nehrozilo. Tady nikdo nepodléhal optimismu, že by se příštích, co třicet, spíše sedmdesát pět dní dočkal v kuchyni jiného příkazu, než „koukej střihat s popelem a zpátky vezmi dříví“.
Dlužno však přiznat, že i tu v březnu sem tam nastala slunná odpoledne. Chvíle vzít to přes pole nad Prachatice, kde lemovala lom stružka. Z převislých břehů nad čůrkem vody visely rampouchy, z nichž ukapával tající sníh. Kap, kap, kap. Znělo to úžasně a voda s hlínou voněla jako nikdy jindy než v předjaří. Z okolního bahýnka vyčuhovaly placáky a na nich odpočívaly ty nejodvážnější včelky, které se vydaly donést do úlu čerstvé pití.
Dnes, po půlstoletí, se sem včely už asi neslétají. Buď strouhu pohltil rozšiřující se lom, anebo ji zastínily smrky. Nevím, už dávno bydlím jinde. Ale vždycky si při první březnové oblevě říkám, jen si ji holky užijte. A my si zase užijme těch včel, vždyť teplé sluneční paprsky jsou ještě vzácné a cenné. Protože zase za chvíli za kamna vlezem, a ještě tam dlouho budem. Pro ten případ otočte editorial a s nohama u krbu nebo na radiátoru si čtěte další stránky Moderního včelaře.
P. S.: Paní učitelka po letech začala učit ještě výš o dalších 200 metrů nadmořské výšky. Ve vsi půl roku trvajících mrazů, kde se stal starostou bývalý námořník z obchodních lodí plujících kolem rovníku. Jsou to paradoxy…