Nástin historie
Již pravěcí lovci zklidňovali včely kouřem při plenění jejich hnízd. Nepatrné množství dýmu stačí k mírnění včel, potlačuje jejich obranný pud a tím agresivní včelstva zklidňuje. Včely na dým reagují nasáváním medných zásob. Obvykle několik vyfouknutí dýmu včely uklidní, vyžene je z míst, kde by mohly být rozmačkány a odradí je od bodání.
Dříve včelaři, než měli kuřák v současné podobě, používali všelijaké pomůcky včetně hliněných dýmáků, u kterých ale kouř nešlo dobře usměrnit. Na konci 19. století americký včelař ve státě New York, Moses Quinby, zkonstruoval první kuřák nebo chcete-li dýmák s měchem. A protože si jej nedal patentovat, přenechal nápad včelařům volně k dispozici. Jeho konstrukce se postupně proměnila v moderní provedení kuřáku tak, jak ho známe dnes a tento jeho princip nebyl dosud překonán.
Výběr kuřáku
Začátečník si při výběru z nepřeberného množství velikostí a druhů kuřáků na trhu klade mnohé otázky. Rady ostatních včelařů budou patrně rozdílné, protože co včelař, to jiný názor. Pojďme se proto podívat, na co si dát pozor.
Vzhledem k malým cenovým rozdílům podle použitého materiálu se není nutné ve volbě nějak omezovat materiálem. Letité zkušenosti starších včelařů říkají, že i pocínovaný kuřák vydrží léta, takže není třeba volit výhradně nerezové kuřáky.
Zato detaily jsou důležité. Okolo topeniště kuřáku bývá ochranný kryt proti popálení. Určitě si vyberte takový, který má tuto ochranu všude okolo celého topeniště. Rovněž je důležité zvednuté dno topeniště, aby odstavený kuřák nezapálil místo, na které ho odložíte. Užitečný je na dně umístěný rošt, který drží žhavé palivo nad přívodem vzduchu. Kuřák bude asi fungovat bez něj, ale část paliva bude špatně zásobená vzduchem.
Nad topeništěm v kuželovitém komínku bývá v podobě děrovaného plechu umístěn lapač jisker. Má zabránit jednak vyletování jisker do prostoru úlu, jednak vypadávání drobnějších uhlíků. V prostoru komínku za lapačem jisker se však tvoří nejvíce nečistot, které pak brání správné funkčnosti kuřáku a jdou přes lapač špatně očistit. Proto hledejte takový kuřák, kde jde lapač pro snadné čištění vyndat.
K dostání jsou různé velikosti kuřáků a je třeba je volit s ohledem na počet včelstev na stanovišti. Naplněný velký kuřák jistě vydrží dýmat dlouho, ale je těžký do ruky. Naopak malý budete muset častěji doplňovat palivem, obzvláště, pokud jako začátečníci nezvládnete včelstva obsluhovat rychle a efektivně. Důležité je, aby se odstavený kuřák nekácel. Výhodou může být háček na zavěšení, ale dejte pozor na polystyrenem zateplené či plastové nástavky. Háček musí na stěnu vašeho nástavku pasovat.
Uzavírání kuřáku musí být spolehlivé, aby se obsah při práci nevysypal a těsné, aby kouřil především komínkem a nikoli netěsnými spoji. Zároveň musí jít dobře otevírat, jinak by se mohlo stát, že jej po zalepení dehtem těžko otevřete.
Měch by měl sloužit kromě základní funkce dmýchání vzduchu také jako držadlo kuřáku. Proto si vyzkoušejte, jak se vám bude držet v rukách.
K mání jsou kuřáky s dmýcháním vzduchu větráky na baterii, ale tím přibývá starost s bateriemi, jejich výměnou a případným dobíjením. Nemám s nimi vlastní zkušenost, ale pár včelstev není problém obsloužit s obyčejným měchem. Navíc jsem zachytil připomínky k nedostatečnému výkonu bateriového dmýchání.
Při výběru kuřáku narazíte na možnost včelařských dýmek, kouření doutníků atp. Jako začátečníkům však důrazně doporučuji chránit si obličej včelařským kloboukem. Tím pádem je vyloučena tvorba kouře těmito alternativami.
Vyhovující palivo
Jako palivo do kuřáku se používá kdeco. Ke koupi jsou knoty z rostlinných vláken, lisované peletky ze sušených bylin, obyčejné lisované piliny a podobně. Ale většina včelařů sáhne po něčem zdarma. Z odpadu po lidské činnosti se používají plata od vajíček, jutové pytle, hobliny nebo hobra. Plata od vajíček asi z ekologického hlediska dávají smysl, ale dost rychle shoří. Hobra bývá také bez přidané chemie, maximálně s přidanou pryskyřicí.
Včelaři často sáhnou po palivu přímo do přírody, kde ho nalézají pro okamžité použití. Na lesním stanovišti se nabízejí šišky, jehličí či práchnivé dřevo (obr. 1). Jiná přírodní paliva se musí předem usušit, jako například kukuřičné oklasky (oloupané středy kukuřičných klasů) nebo různé dřevokazné houby. Vyzkoušejte si, jaký kouř vám vyhovuje. Z jehličnanů, dubu a olše je nepříjemně štiplavý. Naopak příjemně voní dým lípy, vrby, osiky, trnky a švestky.
Osobně jsem s trouchnivým dřevem spokojený nebyl a používám troudnatce a jiné chorošovité houby (obr. 2). Troudnatce hoří pomalu, dlouho a spolehlivě, bez vyhasínání. Kouř voní přijatelně. V přírodě na ně narazíte všude, stačí si na procházky nosit s sebou baťůžek a sekyrku. Jsou totiž velmi tvrdé a silně přirostlé ke kmeni a může být problém ty větší od kmene bez sekyrky oddělit.
Doma houby necháte vyschnout, jako každé čerstvé přírodní palivo. Aby se daly přikládat do kuřáku, musí se rozdělit na tří- až pěticentimetrové kousky. Sekerou to moc dobře nejde, protože materiál troudnatce je houževnatý a neštípe se jako dřevo. S úspěchem používám okružní pilu, ale při řezání vzniká nezvyklé množství dosti specifických pilin. Některé troudnatce bývají tak velké, že je pilový kotouč neprořízne celé. To ale nevadí, mírně nedoříznuté kousky jdou snadno odlamovat. Nachystám si vždy jeden kbelík paliva, abych ho zvládl v rozumné době spálit (obr. 3). Je to přírodní materiál, a když ho necháte dlouho ležet ladem, dřív nebo později ho navštíví nějaký ten brouk, proto ho skladujte venku, ale v suchu.
Zapálení a rozhoření
K zapálení paliva v kuřáku je zapotřebí trochu cviku. Některé materiály zapálíte snadno, ale například kukuřičné oklasky se zapalují špatně. Troudnatce by měly jít zapálit velmi dobře, třeba i zápalkou. Krbový plynový zapalovač umožní zapalovat méně zápalná paliva v delším čase a jeho dlouhý ohebný krk ochrání prsty před popálením. K mání jsou také plynové krbové zapalovače větru odolné. Ty už se výkonem plamene blíží plynovým hořákům. Někteří včelaři používají pro podpálení paliva v kuřáku přímo plynové hořáky.
Spolehlivé zapalování troudnatce trvá podle mé zkušenosti cca minutu. Proto každou kostku paliva lehce ze všech stran navlhčím technickým lihem. Mám-li v kuřáku ještě zbytek paliva od minulého použití, stříknu líh i na něj. Krbovým zapalovačem pak stačí jen škrtnout. Lihu dávám jen tolik, aby právě za minutu potřebnou k zapálení troudnatce líh vyhořel. Palivo přestane hořet plamenem a začne zdatně kouřit (obr. 4). To je signál, že můžeme přiklopit komínek a jít do včel.
Při použití hůře zápalného paliva je možné, že zapálení a rozhoření bude třeba podpořit několika zadutími měchu. Nebo lze kuřák naložit nejprve snadněji zápalným palivem, jako jsou obaly od vajíček, a těmi zapálit třeba oklasky. Abych podpořil rozhoření, posypu občas palivo trochou surového propolisu. Propolis, jehož kvalita se mi při sběru nezdá vhodná pro výrobu tinktury, dávám stranou. V kuřáku pak zužitkuji materiál, který by se jinak vyhodil. Pryskyřice v propolisu začne okamžitě čmoudit a poté, co se rozteče, podpoří hoření. Pro obeznámené připomínám, že je to podobné jako s kadidlem, jen to tak pěkně nevoní.
Pozor při použití
Začátečník asi najde uspokojení v tom, jak snadno se včely dají ovládat kouřem (obr. 5). S rozumem a mírou použitý kouř upokojí nejen včely, ale může dodat klidu také samotnému včelaři. A pokojný nezmatkující včelař je bezmála základem úspěchu. Před zvědavými přihlížejícími dává včelaři, zejména nováčkovi, pocit, že je odborník. Je ale potřeba si uvědomit, že přemíra kouře bude spíše na škodu a na rozzuřené včely už nebude mít zklidňující účinek. Jsou dokonce situace, jako při vyhledávání matky, která se před kouřem snaží uniknout, kdy je lepší zklidnit včely místo kouřem rosením vodou. Za zváženou také stojí, že med ochotně absorbuje pachy z okolí, a přemíra používání kouře může v medu zanechat stopu.
Dávejte pozor, kam kuřák během práce ve včelách odkládáte. Ačkoliv se mi dostalo dobře míněné rady odkládat kuřák naplocho na měch, přesto ho s notorickou jistotou odkládám postavený na dno. To je však horké a ledacos může snadno poškodit nebo dokonce zapálit přesto, že je o pár centimetrů vyvýšené nad podložku. Takže je jasné, že kuřák nemůžete odkládat v lese či u pole na vyschlý terén. I plastové materiály, přestože je přímo nezapálíte, mají s horkem kuřáku problém. Můžete tak poškodit zateplení nástavku, anebo stříšky, když tam kuřák odložíte nebo pověsíte. Určitě ho neodkládejte na strůpkovou fólii. Působením horka kuřáku se zkřiví a její další použití bude přinejmenším problematické, nebude-li rovnou na vyhození.
Ačkoliv troudnatec hoří v kuřáku i více než hodinu, můžete potřebovat, aby vydržel dýmat déle. Když zpozorujete, že po delší době kouří méně, zavčas ho otevřete (pozor bude horký, ale včelařská rukavice na to stačí) a doplňte další palivo. Chvíli potrvá, než se nové palivo od žhavých uhlíků rozhoří a začne kouřit, proto si můžete opět vypomoci trochou propolisu.
Bezpečné uhašení
Dobře si rozmyslete, co budete s kuřákem dělat, až práci skončíte. Pokud vás nebude tlačit čas, otevřete ho a nechte na bezpečném místě vyhořet, nejlépe v závětří někde na dlažbě, nebo velkém kameni. V případě troudnatců dohoření ale trvá přes hodinu. Proto nechávám kuřák zavřený a komínek ucpaný dřevěným kolíkem sloužícím jako zátka (obr. 6). Takto přidušený kuřák je asi po půlhodině zdánlivě vychladlý, ale po otevření uhlíky uvnitř stále kouří. Nicméně po cca 45 minutách je vychladlý už spolehlivě. Ale kolují zkazky o tom, že se kuřák sám znovu zapálil až po několika hodinách. Rozhodně nenechávejte doutnající kuřák bez dozoru. Mohl by se převrhnout, nebo vítr zanese jiskry někam dál, kde hrozí nadělat škodu.
Pokud potřebujete rychle ukončit návštěvu včelnice a kuřák třeba odvézt pryč, musíte zbytek žhavého paliva někam bezpečně vysypat a případně uhasit. Můžete ho vysypat do kbelíku s vodou, do potoka, do vlhké hlíny nebo do bedýnky s pískem. Poslouží i starý hrnec s pokličkou.
Pokud necháte kuřák na přírodním stanovišti, zvažte, jak ochránit měch před útoky hlodavců.
Čištění
Po nějakém čase, kdy budete kuřák používat, se vám začne zdát, že kouří špatně, anebo dokonce sám zhasíná. Věřte, že to nemusí být problém paliva, nebo špatného zapálení. To už jste dávno zvládli. Problém bude v ucpaném komínku sazemi a dehtem. Ten vzniká kondenzací spalin na stěnách kuřáku, především za mřížkou lapače jisker. Pokud pohledem skrz komínek neuvidíte volný prostor pro průchod kouře, je na čase pravidelné vyčištění kuřáku.
Očistit si zaslouží celý kuřák, ale nejvíc nečistot se usazuje v komínku a na lapači jisker. Zprůchodnit díry v mřížce lapače není problém, ale čistit komínek bez vysazení mřížky lapače je nadlidský úkol. Přestože se zdá, že mřížka nejde ven, tak pokud není vsazena úplně napevno a má nějakou vůli pohybu, určitě jde vysadit ven. Půjde to lépe, když očistíte jak mřížku, tak okolí jejího vsazení do komínku. Pak za ni stačí třeba kleštěmi na kraji trochu potáhnout a případně ji vytočit (obr. 7). Ještě snáze jde vysadit rošt pod topeništěm.
Po takové rozborce už stačí vše jen mechanicky očistit třeba drátěným kartáčem, nebo alespoň šroubovákem (obr. 8).
Někteří včelaři čistí kuřák plynovým hořákem či horkovzdušnou pistolí, tím se usazený dehet vypálí. Mně se osvědčilo pouhé mechanické očištění, k čemuž nepotřebuji žádné zvláštní vybavení. Po očištění musíte mřížky vmáčknout zpět na místo. Zase si můžete pomoci během snahy dostat mřížku lapače na místo jejím pootočením. Rošt pod ohništěm umístěte tak, aby vzduch z měchu proudil pod topeniště.
Závěr
Doufám, že jsem svojí troškou přispěl k rozšíření vašeho pohledu na užívání kouře ve včelařství a předešel nechtěným přehmatům či zbytečným peripetiím, se kterými jsem se setkal. Přeji vám, ať rozumným použitím kouře získáte jistotu a radost z práce se včelami.
