Za vše může fakt, že mám dvě stanoviště. Na nich dva kuřáky, dva rozpěráky, dvě košťátka, jenže stejně mi na jednom vždycky něco chybí. Napíšu si, co, a papírek jistojistě ztratím. Krize nastává při rozšiřování včelstev, sestavování oddělků a nasazování medníků. Jasně, že si před cestou propočítávám, kolik budu čeho potřebovat, ale nikdy se nestrefím. Letos zase. S přesvědčením, že mám na půdě u menšího stanoviště komíny nástavků plné souší, vyrazila jsem ke svým čtyřem včelstvům. To víte, že tam ležely jen dva plné a v ostatních bednách byly prázdné rámky.
Když se ozývalo směrem k našemu kocourovi „z paničky si příklad neber, ta zapomene i jak se jmenuje,“ byla jsem nad věcí. Ve skříni jsem totiž zahlédla mezistěny, takže jsem předstírala, že chci od prvopočátku zatavit nové mezistěny. Jenže mě pravda dostihla. Mezistěny zbyly proto, že byly kratší než rozteč rámku, což jsem nějak vytěsnila z hlavy. I to jsem ustála s tvrzením, že budu dělat jen stavební rámky a ty mezistěny jsem nenařezala špatně, ale schválně tak, protože je budu dělit na proužky do horních louček. Místo toho, abych už dávno operovala u včel, dolovala jsem z polic vařič, prodlužovačku, vosk, však to znáte. Po hodině jsem si po sobě uklidila, oblékla se do včelařského a začala měnit ve včelstvech tu a tam souš za stavební rámek, bokem jsem si dělala sběrné oddělky.
Nastala rodinná idyla provázená laškováním, abych holky moc nerozdivočila a dalo se alespoň čtvrt kilometru od úlů plít. Vše šlo jak po másle do chvíle, než mi do poslední bedny chyběly dva rámky. Dva! Ne, nebyla jsem slušná. Padalo něco ve smyslu, že se na to můžu vykašlat, a přece kvůli dvěma rámečkům zase nebudu všechno znovu předělávat. Zpoza sadu se kocourovi dostalo poučení, že panička je nejen sklerotik a neví, kolik, kde, čeho má, ale – dramatická pauza – nechala by ty včely všechno prostavět a kdo má pak takové dílo, kocoure, vytáčet. No, my dva to kocoure nebudeme, to si panička s medometem užije. A tak panička sama vytočená do běla, mazala zpátky do stodoly, vytáhla prodlužovačku, vařič, vosk a v kombinéze ty dva proužky do rámků dotavila. Pak si to zase po sobě uklidila a střihala zpátky do teď už přímo zuřivých včel ty dva zpropadené rámečky doplnit. Protože místo plánované hodiny se mořila s prací pomalu celé odpoledne, sedla na autobus směr domov, na hlavě číro ze zpocených vlasů stlačených pěkných pár hodin pod kloboukem.
Předtím si však ještě vyslechla „to víš, kocoure, v Moderním včelaři pan profesor Petr psal, že včely prý umí počítat asi až do pěti, ale panička neumí ani do dvou.“ Zlatý počítač a psaní úvodníků.