Jako by nestačilo, že včely urputně brání odebíraný med a vyřezávanou trubčinu, jsou tu navíc patálie s těmi zpropadenými okuláry. Vy jistě oplýváte rysím ostrozrakem, ale našinec, co trpí od čtyřicítky stařeckou vetchozrakostí, ví, o čem je řeč.
Začíná to už při balení všech propriet, které bereme k úlům. Na zoufalý dotaz „neviděl jste někdo moje brejle,“ nikdo nereaguje, protože nejde o žádnou novinku, ale pravidelnou součást cesty. „Ale bez brejlí nemůžeme jet a stály šest tisíc,“ stupňuji naléhavost situace. Někdo se nad mým neštěstím smiluje a poradí, jestli jsem si je nedala někam do těch krámů, co vezeme s sebou. Dík, to by jednoho nenapadlo. Znovu vybalujeme přepravky s věcmi na včelnici a k radosti včel ze širokého okolí vyndáváme z auta nástavky s vytočenými plásty, které jsme před chvílí fofrem dávali do kufru, abychom včelky vůní zbytkového medu nepřivábili. Samozřejmě, že brýle leží vzorně uložené v pouzdře navrch koše se svačinou. „Můžeme konečně jet?“ ptá se jízlivě velitel vozu.
Pokračování se odehrává na včelnici. Fígl s černou a nikoli bílou síťkou kukly před obličejem je sice prima, ale když máte mezi ní a očima sklo, je to stejně na pytel. Řešení přijde samo, protože za chvilku se brejle sesunou z nosu a zapadnou mezi límec a zip kukly.
Rukou si přes síťku brýle nasazujete kolem dokola, takže jsou čím dál zapatlanější medem, voskem, propolisem. Čisticí sprej z optiky je pro srandu králíkům a vy budete muset doma řešit nastalé dilema: patláme, matláme brejle pod horkou vodou nebo sáhneme k rychlému řešení, tedy vatičce s odlakovačem na nehty, avšak se sžíravou nejistotou, co to udělá s umělou hmotou, která v brýlích už dávno nahrazuje sklo?
Při hrubších zásazích člověk nakonec na brýle rezignuje a dělá víceméně po paměti, s brýlemi pod krkem. Přijde neodvratné finále. Brýle, na které jste dávno zapomněli, vám při svlékání jistojistě potichoučku z kombinézy vypadnou, protože, kdo by slyšel jejich pád do trávy. V lepším případě si na ně dupnete, ale když vás má pánbůh rád, tak nedošlápnete a jen si zkřivíte obroučky. Mně se však nejčastěji týká jiný konec. Jejich pád vůbec nezaznamenám a to, že mi chybí, zjistím dávno po odchodu ze včelnice, kdy už jen čert ví, kde jsem se odstrojovala. Upevnit si brýle na šňůrku? Jak potupné! Nejsem přece žádný senilní sklerotik, jakkoli si to po návratu od včel nepokrytě myslí celá rodina, což dává ostentativně najevo neochotou nastartovat auťák a vrátit se na včelnici, kde se třeba najdou anebo taky ne.
Přeji vám, abyste neměli včelaření plné brejle, domů abyste přijeli se zrakem zklidněným pohledem do zeleně, v níž se třpytí kvítky, a mohli odpočinuté oči upřít na stránky dnešního Moderního včelaře.