Staří Egypťané a po nich Řekové s Římany totiž kočovali s úly na lodích podél Nilu a pobřeží podle toho, kde zrovna byla jaká pastva. Římané prý úly vozili s sebou v proviantních oddílech legií. S pádem Římské říše se kočování propadlo do zapomnění, brtničilo se a za včelstvy se plahočilo hluboko do lesů. Postupně se včelaři k přistavování včelstev ke zdrojům snůšky vrátili, ale výpravy za včelstvy v nás zůstaly zakotveny. Ovšem v podobě apituristiky, což se však týká úzké skupiny cestovatelů.
Většina z nás se ovšem omezuje na víceméně běžné lokality. Však to znáte sami, jede se na výlet, a každý spatřený včelín vzbuzuje nadšení „Jé, hele, tady má někdo včely!“ Většinou nejde o nějaké mimořádné úly. K radosti stačí, že jsou zkrátka v dohledu včely.
Pokud se nezadaří, konstatuje večer včelař/ka, že je to nějaký divný kraj, „ani včely tu nemají.“ Přeloženo: výlet stál za starou belu. Navštívená památka UNESCO názor nezvrátí, natož otázka „Co furt na těch včelách máš, vždyť jsou všechny stejné.“ Víme své… Naopak, esemeska od chápavého příbuzenstva „a také jsme tu viděli nějaké úly,“ rodinné vztahy utuží víc než hodně a v očích včelaře/včelařka svědčí o tom, že svět je ještě v pořádku.
Ti čilejší se nespokojí s pouhým konstatováním stran objevených úlů, leč za nervního podupávání čekajících spolucestujících se vydávají přes pole a luka tamní hemžení na letácích vyfotit. Po návratu domů jim jako vždy sice nezbyde čas na nudné zpracovávání fotek, které tak zůstanou navždy uvězněny ve foťáku nebo v mobilu, aby za pár let už nikdo nevěděl, kde byly pořízeny, ale pro tu chvíli je klopýtání terénem k cizímu česnu neodolatelné.
Na samém vrcholu štěstí stojí med-suvenýr. Dát si hotelový medík do čaje a nepřivézt si vaničku domů, to je přímo svatokrádež. Ty pravé orgie včelař/ka zažívá v krámku s medovým zbožím. „Proč to kupuješ, když máme doma svého medu dost?“ se může zeptat buď jen naprostý ignorant, nebo partner/ka, co nás chce naštvat, jak čtenář Moderního včelaře dozajista ví. Takový med se přece nebude jíst, nýbrž bude kolovat v rukách přátel též postižných včelařstvím, kteří uznale pokývají hlavou, a poté najde své čestné místo v koutku, kde nehrozí, že by ho někdo spořádal. Někdy se sice zkvašen dere ze sklenice, ale nešť.
Jenže nikdo nestihne vše procestovat. Proto jsme tu my, abychom vás díky našim autorům pozvali do včelařských dálav. Tentokrát do Chile, jindy jinam, ale vždycky někam, kde je slyšet utěšený bzukot. Tak si s námi užijte cesty za včelami.