Přístup je dvojí. „Neřvi, tebe to jen bolí, ale chudák včela kvůli tobě umřela, když si nekoukal, kam šlapeš.“ Anebo „Chudinko malá, neplakej, včela blbá, viď.“ Mě už dlouho tyhle situace vedou k úvaze, jak vlastně chceme, aby děti včely vnímaly, a zda to děláme dobře. Má být nebesky hodná, nebo si je na ni třeba dát pozor?
V posledních letech vychází desítky a desítky knížek, plných malovaných přeroztomilých včeliček, které včely líčí jako kvintesenci dobra a mazlíky, co volají po pohlazení. O existenci žihadla se mlčí. To maximálně někdy sehraje roli vůči loupeživému medvědovi, ale nikdy nebodne dítě.
Ostatně s medvědy je to obdobné. Dětem kupujeme plyšáka, kdepak šelmu, které se má jít z cesty. Zrcadlem něhy je pak medíček od včeliček ve skleničce-medvídkovi. A pak nastává údiv a pobouření, když se včely a medvědi nechovají jako v pohádce, ale podle své přirozenosti, která má své opodstatnění.
Jako bychom zapomněli na dávnou antickou báji. Malého Érota bodla včela a ten s pláčem spěchal postěžovat si své matce Afroditě. Podle jedné verze se tak stalo, když Éros kradl med, takže ho Afrodite výchovně upozornila, že není sladkosti bez utrpení. Podle druhé píchla včela Érota ve spánku a zde mateřské poučení znělo, že i malý tvor má velkou moc.
Takže, přátelé, ani žádné knižní a filmové kýče ani žádná hysterie kvůli žihadlu. Je tu elegantní řešení. Ale pro jistotu ke včelám nechoďte bosi a včelnici držte dál od medvědů. Ať si můžete celí a zdraví přečíst tohoto Moderního včelaře.
