Stačilo by, aby si je vlk navlékl místo pomoučení svých tlap. „Nebojte se kůzlátka, otevřete vrátka, to jsem já vaše maminka…“ Jenže tohle divadlo lze hrát jen těsně po nákupu ve včelařských potřebách. Stačí párkrát vyjmout rámky z úlu a kůže nabude vlčí odstíny.
Pravý zápas nastává s medobraním. Vy jste dozajista šikovnější, ale my je u nás doma okamžitě zapatláme medem. Ještě měsíc poté sladce lepí smetáček, kuřák, fólie, všechny kliky v dohledu, hlavně té u kufru auta, kam běháme s nástavky plnými medných plástů. S vědomím, že se kožené věci nesmí namáčet, je otíráme vlhkou utěrkou, ale je to marné. Lepí bestie furt. A za pár týdnů užívání ztvrdnou tak, že v nich ruku skoro neohneš.
Kupovat si s každou sezónou nové? To se ve včelaři, jehož synonymem bývá Skot, všechno bouří. Počítá: jedny pro něj, druhé pro pomocníka v podobě muže či ženy, další pro děti, které se sice na včelnici jen mihnou, ale zapatlané jsou nejvíc. Plus cesta do obchodu nebo do Zásilkovny. Kdo by se na to nevykašlal, nejméně tisícovka a dvě hodiny času v trapu.
A tak se trýzníme s brutálně tvrdými rukavicemi do doby, než se jedna ztratí. Místo zvolání „zaplaťpánbůh“ ji ovšem hledáme jak zběsilí. S řádným popuzením vyslýcháme celou rodinu včetně Alíka, kdo ji kam zašantročil. Náhradní gumové rukavice letí zpátky do skříně s proklínáním, že nejsou na jemnou práci a vůbec… Teprve po pár týdnech nás nateklé prsty, odkud co chvíli taháme žihadlo, přimějí vyndat platební kartu a koupit si pro sebe nové. Manžel/ka s potomky ovšem dostanou houbeles, stejně za tu ztrátu mohou oni, že. S prvním následným otevřením úlu se koloběh bílých, ztvrdlých a ztracených rukavic roztáčí nanovo.
Tento editorial budiž ovšem rukavicí hozenou, abyste ji zdvihli a neoslyšeli výzvu, jak rukavičkářskou kůži zanechat navždy sněhobílou a měkkou jako peřinka.