Na rozdíl od nás, protože my máme zakrmeno, takže pohodička. Kyš, kyš. Nás akorát tak může týrat obava, jestli jsme zakrmili včelstva málo nebo moc, což zbytečně leze do peněz, že…
Včelařky, soudíc podle sebe, uplatňují na včely ženský pečovatelský komplex, aby v rodině nikdo nestrádal, takže spíš překrmují než naopak. To se pak člověk naděje uštěpačné poznámky: „Ty máš už ty včely tak tlustý, že ani neprolezou česnem.“ Uznávám, že při jarní prohlídce se mi ještě nestalo, že by plásty nebyly ještě naducané medem, ale co kdyby?
Ale letos jsem měla krizi, která mě vedla k úvaze, zda včelám nenasadit redukční dietu. Kvůli ceně nafty jsem totiž vloni zavedla invert, abychom na včelnici nemuseli jezdit tak často jako při doplňování krmítek cukerným sirupem. Libovala jsem si, jak na invertu ušetřím, když mám z loňska prázdné kbelíky, které stačí naplnit. Jenže jsem pozapomněla na zapropolisovaná prosakovací víka.
Peníze jsem sice uspořila, ale nikoliv čas. Horká voda si samo sebou s propolisem neporadila, líh do zanesených dírek nepronikl. Teď, co s tím? Jehla na šití byla moc hubená, hrot vývrtky na víno moc silný. Spásou se ukázaly jehlice na pletení ponožek zděděné po máti. A to, že prý je nikdy nebudu potřebovat, protože „fusky“ plete už jen blázen. Ještě že v genetické výbavě každého včelaře je nic nevyhodit. Jehlice zajížděly do dírek jak po másle a vytlačené špuntíky propolisu se pěkně hromadily na stole. Ze začátku jsem si lebedila, jaký jsem dostala chytrý nápad, ale po několika stovkách vpichů jsem myslela, že se vzteknu. Pokud to nevíte, tak včely mají svého anděla strážného. Jinak si nedovedu představit, kdo jiný by mi vedl ruku čím dál větší rychlostí, takže propolis propadal směr noviny na stolku, co zlomek vteřiny.
Ještě že tak. Už jsem se hrozila, jak časově zvládnu editovat toto číslo. Nakonec jsem stihla kbelíky připravit s tak velkou časovou rezervou, že moje včely budou opět tlusťošky a také stránky Moderního včelaře jsem řádně nakrmila. Tak hezké počtení.