Ačkoliv jsem měla ráda svého tchána, drtila mě při rodinných diskusích jeho oblíbená věta „Já neříkám tak ani tak.“ Mě, která přemýšlí systémem ano-ne, čerti brali. Zdá se však, že jeho úsloví dnes přijmu za své. Nejdříve nastolím dvě otázky: Založit si soukromé včelařské muzeum? Ano-ne? Věnovat do soukromého muzea památku na včelařícího předka? Ano-ne?
Nejdříve tedy pár poznámek k úmyslu vyjít na světlo boží se svou sbírkou, kterou zatím máme na půdě. Člověka bude těšit, když se podělí o radost nad stařičkým medometem. Jenže udělat z půdy muzeum znamená rozdělit svůj čas mezi exponáty a návštěvníky. Jen tak otevřít půdu bývá nemožné, takže nás čeká hledání vhodného prostoru včetně sociálního zařízení, úhrada energií, zajištění dozoru, pojištění při odpovědnosti za škodu, když si u nás někdo zlomí nohu atd. Peníze tečou proudem a dobrovolné vstupné nás nespasí.
Předpokládejme, že jsme všechna vyřčená úskalí překonali, proudí k nám davy a nejsme ve finanční ztrátě. Než se nadějeme, dostihne nás věk. Mít stejně nadšeného potomka je stejně časté jako vyhrát jackpot. Blíž pravdě je situace, kdy dědicové rozprodají nejcennější kusy ze sbírky, kterou jste celý život budovali, a listinná dokumentace letí do stoupy, protože přiřazovat jednotlivé papíry, knížky, časopisecké články k tomu, kterému předmětu, je pro každého kromě sběratele samotného nesplnitelný úkol. Pokud osvícení dědici nabídnou vaše milované muzeum jako dar zavedené paměťové instituci, stejně ho většinou čeká neslavný konec. Státní muzea nemají ani dost prostoru ani peněz na nákup a vyberou si jen pár věcí, které jim chybí. Opět nastává rozpad sbírky, jejíž cena spočívala mimo jiné v celistvosti.
Nyní k dárcovství, které bývá spojené s úvahou, že „Pepa má muzeum, tak mu do něj dáme ten úl po dědovi. Nám je k ničemu a na dědu zbude památka.“ Co se ale s úlem stane, až Pepa skončí? Snad ho převezme nějaká zavedená instituce a památka na našeho předka tak zůstane zachována. Pak si položme otázku, zda úl rovnou nenabídnout státnímu či regionálnímu muzeu, chráněnému příslušnými zákony. Druhá možnost je, že úl půjde do prodeje a my si budeme lát, že jsme ho na Aukro nedali sami. Ale na druhé straně je sympatické podpořit místní kulturu, a nechat rodinnou starožitnost tam, kam po dlouhou dobu patřila, a nevidět svět černě.
Samostatnou kapitolou jsou archiválie. Typicky kroniky zaniklých spolků, které zůstaly u někoho doma. Jako dar je získá soukromé muzeum, které je v dobré víře vystaví, nejlépe otevřené na stránce s nějakou pikantérií. Pokud se dotkne konkrétní osoby, nastává ošemetná situace, vyvolaná jmenovaným včelařem nebo jeho rodinou. To je jen jeden z příkladů, které mohou majiteli muzea znepříjemnit život. Další příklady vyvolané zákonem na ochranu osobnosti GDPR jsou nasnadě.
Založit soukromé muzeum? Darovat do něj rodinnou památku na včelařícího předka? Neříkám tak ani tak. Názor si musíte udělat sami. My jsme pro vás shromáždili poznatky z návštěvy několika takových muzeí, které se teprve budují, prosperují nebo je jejich provoz víceméně omezený.