Díky příteli Étiennu Roumailhacovi, zkušenému pozorovateli volně žijících vos, sršní a včel, často i v roli likvidátora hnízd bodavého hmyzu, jsem dostala příležitost vidět věci jinak. Spolu s ním a dalšími francouzskými včelaři, vědci a občanskými badateli jsem strávila dvě intenzivní sezóny v terénu, mezi lesy, vinicemi, včelnicemi a vesnicemi regionu Landes. Zde se sršeň asijská stala každodenní součástí krajiny a života lidí.
Pozorovali jsme hnízda, sledovali aktivitu, diskutovali nad chováním sršní, přebírali metody monitorování, vyhledávání a likvidace kolonií. Do Francie jsem přijela s představou, že hlavním úkolem je boj. Ale postupně jsem začala chápat, že tento příběh není jen o obraně. Je také příběh o porozumění, o přizpůsobení a o respektu k hmyzu, který se dokázal během několika desetiletí stát součástí evropských ekosystémů.
Dnes v sobě nesu mozaiku pozorování, měření a zkušeností. Zároveň jsem si uvědomila několik omylů, které vycházejí z dosud neúplných poznatků života sršně asijské (Vespa velutina nigrithorax) v Evropě. Pokusím se tedy nastínit několik témat, která mě v terénu nejvíce zaujala a hrají podle mě zásadní roli v tom, jak se tento druh šíří, jak přežívá a jak s ním člověk dokáže nebo nedokáže koexistovat.
Hrozba a zajímavý tvor v jednom
Sršeň asijská mě fascinuje. Nejen svým vzhledem a sílou, ale především svou organizací, komunikací, inteligencí a schopností přizpůsobit se. Spolu s Étiennem Roumailhacem se proto snažíme přinést ještě další pohled, jenž sršeň nepředstavuje jen jako nepřítele, ale rovněž jako učitele, který nám může pomoci lépe porozumět dynamice přírody, a možná i sami sobě.
Ano, obavy jsou stále na místě. Ale co když se na celou situaci zkusíme podívat z jiného úhlu: ne skrze strach, avšak skrze pozorování, respekt a pochopení? Co mě v terénu nejvíc zaujalo, prozradím v bodech I–VIII.
I) Sociální organizace a operační „inteligence“ zasluhující respekt
Čím déle sršně pozoruji, tím více si uvědomuji, že je nelze chápat jen jako instinktivní predátory. Sršeň asijská je dokonalá organizátorka s propracovanou dělbou práce, hierarchií a neuvěřitelnou schopností reagovat na změny prostředí. Každá dělnice přesně ví, co má dělat, komunikace v hnízdě i mimo ně probíhá okamžitě a efektivně.
Obdivuji tento hmyz především pro jeho schopnost koordinované práce, pečlivou péči o potomstvo a stavění hnízda v naprosto rozličných životních podmínkách. Někdy v místech, která jsou spíše pro architekty bez fantazie, jindy v místech, pro něž by člověk potřeboval architektonickou studii a pak kvalitní realizační projekt, jako například v kotouči pletiva (obr. 1) nebo ve vodojemu 80 metrů nad zemí (obr. 2). Všude tam dokáže fungovat s přesností, kvalitní statikou, konstrukčním mistrovstvím a často s jakousi vizuální estetikou, třeba při hnízdění na zámku (obr. 3).
Jeho inteligence je jiná než lidská, ale o to více fascinující. Je jí vlastní rychlé rozhodování, spolupráce, adaptace. V kolonii neexistuje chaos, jen dynamická rovnováha. Přestože s tímto druhem musíme zacházet opatrně, zaslouží si respekt, nikoliv jen strach.
II) Spolubydlení a jen občasná teritorialita
Část odborné veřejnosti se domnívá, že sršeň asijská je vysoce teritoriální druh, a proto je možné její populaci omezovat bez jarního odchytu královen. Jsou známy případy, kdy královny na jaře vykazují vysokou rivalitu a probíhá mezi nimi boj na život a na smrt o primární hnízda. Ale terénní pozorování mnohokrát také ukázala, že realita je mnohem pestřejší.
Často se několik hnízd nachází v těsné blízkosti. Někdy na jednom stromě, jindy na sousedních domech, třeba i ve stejné konstrukci krovu nebo jiného přístřešku (obr. 4). V některých případech nebyly pozorovány konflikty královen, zdálo se, že se kolonie navzájem tolerují.
Na jiných místech však panovala tvrdá soutěž. Královny si místo bránily až k úhynu jedné z nich. Pod hnízdem jsme od jara do léta, někdy postupně, nalézali až jedenáct královen. Když jsme jednu označili červenou barvou, vyhnala ji jiná, ale o měsíc později se ta červeně označená vrátila a druhou královnu se vším jejím potomstvem zlikvidovala. Ale v jednom pozorovaném případě si hnízdo již nedokázala udržet nadlouho. Nezničily ho jiné královny, ale černě zbarvení mravenci, původem z Afriky, jejichž vědecký název si nepamatuji.
Tento kontrast mě udivoval. Ukázalo se, že teritorialita není pevně daný instinkt, ale variabilní strategie, která se může, ale také nemusí měnit podle dostupnosti zdrojů, mikroklimatu nebo prostoru. Nevíme. Je to připomínka toho, abychom nehledali jednoduché odpovědi tam, kde příroda užívá mnoha cest.
III) Nevyhraněnost vůči výškám: hnízda nízko i vysoko
Ještě před pár lety jsem opakovala tvrzení, že hnízda sršní asijských se nacházejí převážně vysoko v korunách stromů. Dnes vím, že to zdaleka není pravidlem.
Pozorovatelé zdokumentovali nejen ve Francii stovky tisíc hnízd postavených nízko nad zemí: v pařezech, v keřích, v šachtách, v různých typech skříní nebo dokonce přímo v zemi nebo v dutinách zdí.
Tento posun má své důsledky. Sršně se dostávají blíže k lidem. Nízko položená hnízda jsou nebezpečnější, ale zároveň snadněji pozorovatelná. Pro mě jako terénní pozorovatelku je to příležitost vidět vnitřní dynamiku hnízda zblízka, tzn. proces stavby, izolaci hnízda, obranu vchodu, dorozumívání se dělnic na hnízdě, jeho pečlivé strážení.
Je to svět, který si zaslouží více než jen nálepku „invazní“. Představuje dokonalý model přizpůsobení se, to znamená schopnost přežít tam, kde by jiné druhy selhaly.
IV) Návraty do „dobrých míst“
Dalším překvapením bylo zjištění, že sršně se často vracejí na stejná místa. Ne, že by opakovaně využívaly stará hnízda, ta zůstávají opuštěná, ale znovu zakládají nová v témže prostoru.
Na některých lokalitách lze opakovaně najít několik po sobě jdoucích hnízd v okruhu několika metrů. Proč? Hypotéz je víc: přetrvávající pachové stopy, vhodné mikroklima, klid, dostatek potravy a vody, nebo „paměť“ místa, která se přenáší na nové královny. Neodráží se tu kolektivní zkušenost druhu, který si v kulturní krajině Evropy už našel své stabilní zóny?
Pro včelaře a vlastníky nemovitostí, kde se hnízdo našlo, to znamená jediné: tam, kde jednou bylo hnízdo, je vysoká pravděpodobnost, že se sršně vrátí. Třeba ne v příštím roce, ale možná za dva, tři nebo pět let. Prevence by proto měla být systematická, nikoliv jen reaktivní.
V) Mimosezónní hnízda a podzimní vznik hnízd
Ani na konci léta ani na podzim není výjimečné najít malá, tzv. primární, nebo větší hnízda o velikosti mandarinky, ale i malého míče. Přesně taková, jaká se objevují na jaře a v časném létě.
Podle teorie životního cyklu sršní kolonie by to nemělo být možné: cyklus sršně asijské je jednoletý. Přesto tato malá i středně veliká „primární“ hnízda existují.
Nabízí se hned několik vysvětlení:
· Náhradní pokusy královny o vznik nového hnízda po zničení hnízda původního.
· Satelitní hnízda krátkodobého charakteru. Poblíž je vždy veliké tzv. sekundární „zralé“ hnízdo a satelitní slouží k vylíhnutí se dělnic, přičemž královny s dospělými dělnicemi se již přemístily na jiné vhodnější místo.
· Adaptace biologického cyklu v důsledku teplejšího počasí, dostatku potravy a klidu v některých oblastech, kdy se některé královny spáří a začnou klást ještě před zimou. Znamenalo by to však, že královny nepřejdou diapauzou, což je z vědeckého pohledu zákonitosti tohoto druhu nemožné.
Pokud bychom tyto hypotézy připustili, znamenalo by to reprodukci sršní v průběhu
roku zásadní posun v našem chápání druhu. Možná i novou příčinu, proč se sršeň v
Evropě tak úspěšně šíří.
VI) Přenášení larev a potravy – skrytá logistika kolonie
Několikrát jsme v terénu pozorovali dělnice, jak vynášejí larvy z hnízda. Na první pohled to vypadalo jako kanibalismus nebo úklid mrtvých či nemocných larev. Ale opakovaně jsme si všimli, že dělnice s larvou odletí pryč, a ne vždy se vrátí.
Může jít o přesun živého plodu do jiného hnízda? Nebo o přenos proteinové potravy? Bez značení a sledování to nelze potvrdit, ale takové chování naznačuje, že v kolonii existuje sofistikovaný systém vnitřní logistiky. Nebo snad dokonce základ něčeho, co bychom mohli nazvat sdílenou infrastrukturou.
VII) Neuvěřitelná schopnost regenerace
Jedněmi z nejsilnějších zážitků byla pozorování znovu vystavění hnízda poté, co bylo chemicky zničeno a následně kompletně odebráno jako celek. Zůstal jenom původní půdorys a tenká vrstva papírové hmoty. Někdy během několika málo hodin, jindy o pár dní později, vystavěly dělnice opět nové hnízdo na tomtéž místě. Dokonce o stejné velikosti hnízda bez rozdílu, zda šlo o hnízdo velikosti dětského míče nebo o hnízdo „zralé“ 60–70 cm vysoké.
Tato neuvěřitelná rychlost regenerace ukazuje, že sršeň asijská není jen přizpůsobivá, je i odolná. Reaguje obnovou, což z ní dělá soupeře, kterého nelze nijako podceňovat.
VII) Sloučení dvou hnízd – společná kolonie?
V několika případech jsme pozorovali, že dvě samostatné kolonie se v určité fázi vývoje jako by spojily do jedné obří.
Zpočátku jsme to považovali za náhodu, ale s opakujícími se případy začala vyvstávat otázka, zda sršně dokážou kooperovat mezi koloniemi. Vytváří dočasné aliance? Pokud ano, šlo by o další důkaz výjimečné adaptability. Tento fenomén zatím nikdo detailně nepopsal, ale zasloužil by si hlubší výzkum.
VIII) Nevyzpytatelnost chování vůči člověku
Sršeň asijská není slepý útočník, jak si mnozí myslí. Většina kolonií je k člověku lhostejná, pokud se necítí ohrožena. Jsou však případy, kdy reagují agresivně i na jemné vibrace nebo pohyb několik metrů od hnízda. Zatím se nepodařilo zjistit, co přesně útok spouští. Jde o kombinaci teploty, vlhkosti, hluku či frekvence vibrací?
Tato nevyzpytatelnost je jedním z důvodů, proč je práce v terénu s tímto druhem vždy napjatá a vyžaduje zkušenost. Proto by likvidaci hnízd měli provádět výhradně odborníci.
Závěrem pokora a zvědavost
Dva roky v terénu se sršněmi mi ukázaly, že boj a pozorování jsou dvě různé cesty. Ta první je krátkodobá a vychází ze strachu a obav. Ta druhá je pomalejší, ale vede k pochopení. Vespa velutina nigrithorax nezmizí. Zůstane součástí naší mozaiky, někde jen okrajově, jinde jako citelný stresor včelařství.
Co jsem si za dvě sezóny v Landes odnesla? Hlavně nepodceňovat variabilitu a nepřeceňovat vlastní jistoty. Tam, kde příroda nabízí mnoho řešení, si invazní, učenlivý a oportunistický druh vždy najde cestu. Naší odpovědí musí být kombinace klidné praxe, chytré ochrany, spolehlivých dat a neustálých otevřených otázek.
Největší síla je v pochopení strategie přežití sršně asijské. Možná právě tam se skrývá řešení rovnováhy mezi ochranou včel a respektem k přírodě, která si vždy najde svou cestu.
Jestliže mi moje pořád ještě skromná pozorování něco dovolila, pak je hlasitě říct: „Víme už dost na to, abychom jednali rozumně a málo na to, abychom se pořád ptali.“
Děkuji všem, kteří mi v terénu i u stolu pomáhali lépe se ptát a hledat odpovědi. Tedy Étiennu Roumailhacovi a dalším kolegům z praxe, ale také výzkumníkům, včelařům ve Francii, kteří se mnou sdíleli své příběhy a pozorování. Díky nim se můžeme o něco lépe připravit na život a včelaření se sršní asijskou.
