Majitelům všech možných domácích miláčků je hej. Když chtějí přizvat Micinky, Azory, osmáky, morčata a papoušky k všeobecnému veselí, stačí koupit něco na hraní nebo k snědku. Jak ale oblažit včely? Cukříkem pohrdnou, majíce kolkolem luka plná nektaru. Včelu nepohladíš. Prolézačky, pelíšky, kousátka a podobné hovadinky neocení. Možná tak ještě nakreslit něco na úl, co by jim usnadnilo orientaci. Ale ruku na srdce, ony nás k hledání cesty od květů na česno nepotřebují, záchytné body si najdou s přehledem bez nás. Zbývá tedy negativní dárek. Prostě ne, že nedat nic, ale něčeho ubrat. Však víte, co mám na mysli. Všechny ty jedovaté mlhy, které se vznášejí za traktory, i kouř s akaricidy, co jim vháníme mezi uličky. Odpustily by si určitě i vibrace ze sekaček, kterými brouzdáme kolem včelnice. Kdybychom vyjmuli pylochyt, skrz který se otírají při návratu z pastvy, také by se nezlobily. Myslím si, že pokud bychom se včel zeptali, co chtějí ke svému Světovému dni, řekly by, nechte nás prostě a jednoduše na pokoji někde na kraji lesa, daleko od civilizace, kam ani roztoči netrefí. Jenže to je právě přání, které jim splnit nelze. Zbývá jedno jediné, říct jim: „Holky, promiňte.“