Jak je to s agresivitou
Dovolím si polemizovat s tvrzeními v dané části článku a uvést několik poznatků vlastních i pocházejících od jiných chovatelů. Už první dvě věty („…během šíření kraňského plemene na našem území v minulosti nebylo prokázáno, že by včely z těchto oblastí byly agresivnější.“) mají čtenáře přesvědčit, že agresivita (meziplemenných) kříženců, kde jedním z původů je tmavé plemeno, neexistuje. Tvrdím, že opak je pravda. Odmítání řady poznatků k této věci není možno přehlížet. Pokud jde o chov včely medonosné, mohou takové postoje vést v budoucnu k negativním důsledkům tím spíše, že každý chovatel včel chtě nechtě ovlivňuje populaci včely medonosné ve svém okolí v důsledku volného páření matek s trubci, také migrací rojů ze svých včelstev, k tomu i přesunem včelstev či oddělků. Upozorňoval jsem na to již dříve (Čermák, 2007). Souhlasím, že zároveň nemá smysl v této souvislosti vyvolávat paniku, nicméně je třeba řádně zvážit všechny souvislosti a podle toho se rozhodovat. Zmíním několik poznatků dokládajících bodavost kříženců. Bohužel, pokud jde o evropská plemena, ta je často zjevně zvýšená právě u kříženců s tmavým plemenem včely (Apis mellifera mellifera, dále AMM). V případě území České republiky jde nejčastěji o křížence s poměrně mírnou kraňkou (A. m. carnica), která u nás v současnosti zcela převažuje.
Zbytky genů tmavého plemene na Svitavsku
Ze svých včelařských začátků v 70. letech 20. stol. mohu uvést první poznatek získaný zkušeným včelařem Pavlem Gregorem ze Svitav – Lačnova. V této k městu přilehlé obci zůstala po r. 1945 ve smíšeném manželství včelařka německé národnosti, a to i se svými včelstvy místní populace v základu tmavého plemene. V r. 1956 P. Gregor dostal od včelařky svoje první včelstva. Tato včelstva na jeho včelnici byla velmi bodavá. Už v 60. letech se v okrsku včelařské organizace rozchovávala kraňka, skupina chovatelů matek tam byla docela aktivní, i já jsem se k ní přidružil. P. Gregor zvýšil počet včelstev a usazoval do nich kraňky, vyměnil je postupně i v původních včelstvech. Samozřejmě už šlo o křížence s velkým podílem kraňských trubců. Vždy se ale vyskytlo pár včelstev, jež byla značně bodavá, a to i hodně let po výměně všech matek v bodavých včelstvech za kraňky (ještě v 80. letech). Nepochybně šlo o matky spářené s trubci AMM, kteří v okolí přetrvávali. Kontrast s mírností včelstev s čistými kraňkami byl výrazný. Trvalo to hodně roků, než se taková včelstva vyskytovala už jen vzácně díky selekci na mírnost. Lze namítat, že to není jednoznačný důkaz, zvl. když není podložen DNA analýzou, jak zní další z tvrzení v textu V. Švantnera. Pochybovat lze samozřejmě úplně o všem. A v jednotlivých případech tomu tak mohlo být (tedy bodavost některého čistě kraňského včelstva), ne však v úhrnu celého chovu. Stejný jev pozorovali další včelaři v okolí. Nerozumím proto, proč by jediný spolehlivý důkaz měla být moderní genetická analýza. Cožpak se dříve nepracovalo s různými populacemi (plemeny) včely, v dobách, kdy genetické analýzy nebyly k dispozici? Stačí si připomenout cestování fenomenálního šlechtitele bratra Adama nejen po Evropě, při nichž poznával vlastnosti řady plemen a ekotypů včel v mnoha zemích. Připomeňme jeho mnohaletou šlechtitelskou práci na tvorbě syntetického (tj. postupným křížením získaného) kulturního plemene Buckfast. Zmíněné cesty za včelími kmeny popsal v knize In search of the best Strains of Bees (1983).
Bádání brněnských diplomantů
Rozšíření původní populace AMM na území ČR je vcelku dobře známé. Po druhé světové válce byl v pokřížené populaci zemské včely podíl (vliv) původní včely ještě značný ve srovnání s pozdějším a nynějším stavem. Kromě dobře a podrobně popsaného vývoje v ojedinělé publikaci autorů Veselý–Lisý: Chov včelích matek (1970) zmíním tři téměř neznámé diplomové práce studentů z doby působení prof. Boleslava Tomšíka na Vysoké škole zemědělské, jež jsem při svém studiu tamtéž (1976–1981) měl možnost prostudovat. Tyto tři práce (Jílek J., 1962; Sýkorová A., 1964; Fencl J., 1964) docela důkladně pomocí morfometrických měření několika tělesných znaků včel dělnic prokazují, že již v 60. letech byla dřívější hranice přirozeného rozšíření kraňky na jižní Moravě „smazána“. Na zbytku území ČR šlo o křížence s ještě zřetelným vlivem AMM, tedy původního plemene, ale často s již převažujícím zastoupením kraňských genů. Z toho vyplývá, že později k nám dovážené čisté kraňky z Rakouska zvl. po r. 1970 se na většině území musely pářit s trubci nejen kraňskými, ale nezřídka i s trubci nesoucími geny AMM. Případů vyšší bodavosti z toho období starší včelaři znají řadu. Tyto případy se dají vysvětlit jen výše uvedenými skutečnostmi, protože rakouské kraňky byly většinou velmi mírné, rozdíl byl markantní a příčina bodavosti většinou zcela zjevná.
Bohužel, řadou pozorování a praktických poznatků je doloženo, že kříženci AMM s jinými mírnými plemeny mají vyšší bodavost, a to i ve srovnání s nepokříženými včelstvy AMM. Je to škoda, protože tmavé plemeno, ač současnému způsobu včelaření nevyhovuje zvl. pomalým rozvojem, a tudíž špatným využitím jarních snůšek, má jiné, dosud málo doceněné vlastnosti. Mám na mysli dobrou vitalitu včelstev, což je komplexní znak, ale nabývající na významu v současných podmínkách narůstajících úhynů včelstev vysoce produkčních kraňských chovů mj. v důsledku varroózy a viróz. V zahraničí si to někteří odborníci už uvědomili a hovoří o lepší odolnosti včel tmavého plemene (Bienefeld 2016, viz článek v Moderním včelaři 4/2017).
O vývoji a stavu české populace včely medonosné jsem psal také v kapitole „Podmínky pro kulturní chov včel“ v publikaci Ekologie chovu včel, monografii vydané kolektivem (Čermák–Sládek a kol., 2016), na stránkách 44–49. Možná k ní (nebo také k ní) se vztahuje další věta v článku V. Švantnera (odkaz č. 11): „Neseriózní články někdy argumentují dobovou literaturou, která údajně uvádí, že kříženci včely tmavé a kraňské se vyznačují zvýšenou bodavostí. V době, kdy byla tato literatura publikována, ovšem nebyly k dispozici genetické metody, takže nelze s jistotou tvrdit, že se v uvedených případech skutečně jednalo o křížence uvedených plemen…“ Můj názor k těmto formulacím viz výše, a ještě také dále.
Dvě včelstva ze Šumavy
Další příklad mohu doložit z doby před devíti lety. Od Ing. Pavla Holuba ze Sušice, tedy z oblasti Šumavy, kde je dosud vyšší podíl AMM oproti vnitrozemí ČR (Texl a kol., 2010), jsem v květnu r. 2008 dostal dvě volně pářené matky z jeho chovu. Z opatrnosti jsem oddělky pro ně utvořené umístil do rohu zahrady vzdáleného od ostatních včelstev, jež jsou asi 20 m od silnice, aby případná bodavost nezpůsobila kolemjdoucím problémy. Včelstva do srpna zmohutněla, vytvořila silnější včelstva, než byl průměr mého chovu. V září jsem jim opatrně měnil dno (dočasné nízké za vysoké). Včely ve dvou nízkých nástavcích Optimalu visely do dna a oproti mému očekávání či obavám byly zcela mírné. Proto jsem obě včelstva před jarem přesunul k ostatním, již blízko silnice. To byla chyba! Začátek jara 2009 byl bez problému, ale jakmile se v úlech nahromadily starší včely – létavky, až ony ukázaly svoje sklony. Každé otevření úlu bylo náročné, včely se nedaly odehnat kouřem a dost a vytrvale útočily. Včelstva poskytla nadprůměrný výnos medu, jejich časný rozvoj a síla sice neodpovídaly čistému tmavému plemeni, právě naopak – obě včelstva byla velmi silná, ale temperament odpovídal křížencům AMM s jinými geny, pravděpodobně kraňskými. Velmi nepříjemné bylo, že po uzavření úlu na mě skupina včel útočila několik minut, a to i po přesunu k práci v úlu až asi o 15 m dále. Naproti tomu příznivé bylo to, že v den, kdy jsem včelstva nevyrušil otevřením, včely před úly na mě neútočily, a tedy ani kolemjdoucím nic nezpůsobily.
Souhrnný poznatek je takový, že jednotlivé (v jednom čase či období) posouzení temperamentu včelstva je zcela nedostačující. Během roku jsou situace, kdy většina včelstev je mírných, a naopak se jindy ukáže jejich povaha. Jinak řečeno, jedině celoroční posuzování vlastností včelstev nám napoví, jaké mají genetické založení, celkovou povahu. Z náhodného pohledu z několika metrů od úlu nemohu posoudit skoro nic, se včelstvy je třeba žít a mít možnost je posuzovat celoročně.
Geny bodavosti přetrvávající v uzavřené populaci
Uvedu další poznatek ze své chovatelské praxe. Považuji ho za zásadní pro chápání možností využít různé populace včel pro další šlechtění. Při svém působení na Slovensku od r. 1985 (Ústav včelárstva v Liptovském Hrádku) jsem měl možnost důkladně poznat genetický materiál zakarpatské kraňky kmene Vučko. Jeho včelstva se svými vlastnostmi výrazně lišila od mnou do té doby poznaných rakouských kmenů kraňky, tempem rozvoje, dlouhověkostí včel, využíváním snůšek aj. Bylo zároveň patrné, že nejde o čistý kraňský materiál, protože některá včelstva měla černě ochlupené trubce, což je typické zbarvení jedinců tmavého plemene. Takoví trubci spolehlivě prozradí, že nesou geny AMM, protože mají v důsledku partenogeneze geny (alely) jen od své matky, ty tedy nemohou být překryty alelami druhého rodiče a ve fenotypu se proto vždy u trubců projeví. Nemusí tomu tak být u diploidních dělnic a matek. Trubci tedy dobře indikují původ podle znaků typických pro určité plemeno, v tomto případě podle dobře viditelného zbarvení chloupků. Žádné jiné evropské plemeno černé zbarvení chloupků na hrudníku nemá.
Negativum bylo, že včelstva se v některých situacích během roku chovala poměrně bodavě. Přesto jsem tento genetický materiál použil jako základ pro další šlechtění, tedy pro selekci svého kmene Vigor a snažil se vybírat pro odchov dalších generací ta nejmírnější včelstva a také je křížit s jinými původy kraňky. Při této práci jsem používal (a dosud používám) po generace po sobě výhradně inseminaci matek. Tedy do šlechtěného chovu se nemohly dostat jiné geny zvenčí. Chov probíhal v tzv. uzavřené populaci. Zmenšování výskytu bodavosti v celém chovu cestou selekce se dařilo, ovšem ne tak rychle, jak bych si přál. Podíl v mírnosti vyhovujících včelstev sice stoupal, ale každý rok se vyskytlo několik včelstev s bodavostí vyšší, než byla u rodičovských včelstev. Některá včelstva se chovala nepříjemně. Po skončení prohlídky a uzavření úlu mě několik včel obtěžovalo ještě řadu minut, a nejen v blízkosti svého úlu. A co víc, pokud jsem někdy toleroval včelstvo, byť s jen malým sklonem k bodavosti (např. hodnoceno známkou 3 z 10 možných), použil je k odchovu matek - dcer, zpravidla se v potomstvu vyskytlo několik dcer poměrně bodavých. Myslím, že jde o ojedinělý praktický poznatek, protože tímto způsobem uzavřenou populaci málokdo udržuje a má zároveň více generací po sobě pod dohledem a zároveň důkladně posuzuje vývoj jejích vlastností.
Ale co z toho vyplývá? Pokud jsou v uzavřené populaci nějaké nevyhovující geny pro znak polygenního charakteru, mohou se i po několika generacích dostat do stavu takového, že se fenotypově zase projeví. Vysvětlení jevu je prosté – mendelistická dědičnost platí i pro vlastnosti podmíněné stavem alel na několika lokusech, tedy podmíněné několika geny (polygenní). Co to znamená v souvislosti s tématem tohoto článku? Pokud se v uzavřené populaci negativní geny projeví i po několika generacích, při volném páření týkajícím se téměř všech matek v zemském chovu (tj. v otevřené, panmiktické populaci) se takové geny v širokém okolí „zabydlí“ na hodně dlouho i v případě intenzivní selekce zaměřené proti nim! Toto bychom měli mít vždy na paměti při tvorbě plánů a realizaci jakýchkoli chovatelských záměrů, resp. šlechtitelských programů v chovu včel.
Popsané skutečnosti jsou v protikladu s tvrzením v článku V. Švantnera, cituji: „Zvýšená agresivita se běžně vyskytuje i u včelstev kraňského plemene… Nepochybně se jedná o chybu chovatele, nikoliv chovaného zvířete.“ Nemohu souhlasit s tím, že jde pouze o chybu chovatele samotného. Do populace introdukované alely (geny) v ní přetrvávají velmi dlouho, žijí si svým životem, rozšiřují se do okolí. Jejich výskyt (frekvence) se může snižovat selekcí, ať přírodní nebo umělou, není to ale záležitost pár let. Neznamená to ale, že všechny nepůvodní geny jsou na závadu, naopak zvyšují pestrost genofondu, diverzitu, a to může napomáhat lepší adaptabilitě populace cestou selekce, tedy přizpůsobovat se trvale se měnícím podmínkám. Lze souhlasit s tím, že i v kraňské populaci se vyskytuje agresivita. Všechny prakticky získané poznatky ale svědčí o tom, že těchto případů zvl. u prošlechtěných chovů je podstatně méně než u některých jiných plemen a také v porovnání s kříženci za účasti genů tmavého plemene.
Příklady ze zahraničí
Pokud snad nepostačují dosud uvedené a doložené příklady (zdaleka jsem neuvedl všechny, jež znám) toho, že včelstva (matky) tmavého plemene vyšší bodavost nesou a projevují se výrazněji po křížení s jiným materiálem, uvádím jeden ze zahraničí. Ten vyvrací další dílčí tvrzení v textu od V. Švantnera, a to: „Současné každodenní zkušenosti naopak nasvědčují tomu, že bastardizace se zvýšením agresivity ruku v ruce nekráčí.“ V článku Frieda Balsera „Plemena včel a chráněná území ve Švýcarsku“ v časopisu Schweizerische Bienenzeitung č. 10/2014 v místě, kde popisuje vývoj švýcarské populace AMM, se píše: „Poté, co v Německu bylo vytlačení tmavého plemene včely medonosné v pokročilém stadiu, rozšířilo se kraňské plemeno postupně také ve Švýcarsku. Nejdůležitějšími motivy byly poměrná mírnost, plodnost a včasná připravenost do snůšky. Tím se uskutečnila katastrofální hybridizace domácí populace, což vedlo k velice agresivním včelstvům.“ Článek vyšel v překladu v Moderním včelaři 3/2017, 40–41.
Jak bychom měli využívat genofond zemské včely
Pokusím se dále vyjádřit, jakým směrem by bylo žádoucí, aby se plemenný chov včel u nás vyvíjel, a nastínit možnosti využití příznivých genů tmavého plemene. Pokud jsem v tomto článku přinesl případy dokumentující to, že tmavé plemeno s sebou nese riziko zvýšené bodavosti, neznamená to zároveň, že bychom je měli zatratit a neumožnit žádný způsob jeho chovu na území ČR. To jsem tím rozhodně nemyslel. Vzhledem k jeho některým vlastnostem stojí za to pokusit se o jeho obnovu. Nemělo by to ale být bez jasného plánu včetně organizačního a územního zabezpečení, tedy ne živelně a bezplánovitě jako dosud. Vždy je při tom třeba mít na paměti rizika, která objektivně existují. A to bez ohledu na to, že právě v tuto dobu vznikla v legislativě překážka možnosti organizovaně (natož s podporou státu) takovou populaci obnovit či vytvořit a udržovat. Legislativa v současnosti neumožňuje vznik jiného než stávajícího „kraňského“ uznaného chovatelského sdružení. Také je třeba si přiznat, že sotva se např. na Šumavě najdou včelstva nebo potřebný počet včelstev tmavého plemene, v nichž výrazně převažuje podíl jeho původních genů. Neboli momentálně to vypadá tak, že zrestaurovat původní tmavé plemeno v čisté podobě z místních zdrojů se sotva může podařit. Jeho geny tu ale jsou, i blízko za hranicemi, a v zájmu udržení genetické rozmanitosti, tedy biodiverzity, je žádoucí je zachovat, třebaže by už nešlo o čistou populaci.
Zároveň je třeba uvědomit si, že je to práce pro vyspělé včelaře, kteří mají odpovídající poznatky a ovládají šlechtitelské postupy. Také by to vyžadovalo značné úsilí i velké náklady a žádoucí by byla podporu státu. Jiná možnost je pro určitý šlechtitelský program vyspělého chovu dovézt matky prošlechtěného kmene tmavého plemene ze zahraničí. V Evropě je několik chovů, které se udržování a selekci AMM věnují.
Zároveň je třeba brát ohled na to, že většina včelařů v České republice má kraňku. Respektive většina včelstev je kraňských a jejich chov zcela převažuje. Že jde o populaci zaměřenou zvl. na produkci medu a v důsledku toho mající sklon ke kolapsům, to je druhá věc. Nemělo by proto docházet k nepromyšlené distribuci matek AMM po území státu dejme tomu z menší oblasti charakteru rezervace tmavého plemene jen proto, že včelaři chtějí tento materiál u sebe jen vyzkoušet, bez jasného záměru. Víme dobře, že včelaři takoví prostě jsou.
Nejde ale jen o původní tmavé plemeno. Nynější znění plemenářského zákona nejenže neumožňuje používat plemenitbu tmavého plemene včely, ale de facto ani možnost např. tvůrčí šlechtitelskou prací vytvořit novou populaci (plemeno) s výrazně odlišnými schopnostmi proti průměru toho, co dnes na našem území máme. Cesta k lepším včelstvům může podle mého názoru vést skrze vznik a činnost několika špičkových šlechtitelských pracovišť, jejichž prvotním úkolem a cílem intenzivní selekce bude stále naléhavěji se objevující požadavek na program kladoucí důraz v prvé řadě na vitalitu včelstev (viz problém opakujících se hromadných úhynů včelstev), nikoliv primárně na produkci medu nebo mas včel. Odhadem čtyři až šest takových chovů s dlouhodobým programem by úroveň zemského chovu posunulo výrazně vpřed. Bohužel, v současnosti jsou téměř všechny menší i větší včelařské provozy zaměřeny na produkci včelích produktů a chovatelé matek na jejich pouhé množení, ještě k tomu podporované dotacemi. Otázka je, zdali zmíněná šlechtitelská pracoviště mohou vzniknout pouze z vůle a zaujetí chovatele. Obávám se, že bez výrazné podpory státu nikoliv, snad až na občasnou vzácnou výjimku. Taková představa se zdá být v současnosti v našich podmínkách spíše utopií, ne však v některých z okolních zemí (Německo, Holandsko atd.).
Literatura:
Adam B. (1983): In Search of the best Stran sof Bees. Dadant $ Sons, Hamilton, Illinois, USA. 206 str.
Bienefeld K. (2016): Die Zucht der Honigbiene Beginn, aktueller Stand und Zukunft. Sborník z konference, 25. Apisticus-Tag Münster 13.–14. 2. 2016. [http://www.apis-ev.de/die-zucht-der-honigbiene-beginn-aktueller-stand-und-zukunft.html]
< > K. (2007): Zodpovědnost každého včelaře za kvalitu celé populace naší včely. Moderní včelař, č.1, s.23–24.
Čermák K., Sládek K. (2016): Ekologie chovu včel. Vyd. Pavel Mervart, 291 str.
< > J. (1964): Plemenné vyhodnocení naší včely. Diplomová práce, VŠZ Brno.< > J. (1962): Morfologický a fyziologický rozbor včel kmene moravského z Drahanské vysočiny. Závěrečná státnicová práce, VŠZ Brno.< > A. (1964): Zhodnocení morfologických znaků české včely. Diplomová práce, VŠZ Brno.
Texl P., Přidal A., Rytina L., Holub P., Klíma Z., Gruna B., Matela L., Kala J., Jůzek M., Čížková P. (2010): Na stopě původní včely v šumavských hvozdech. Moderní včelař, č. 4, s. 116–118.
Veselý V., Lisý E. (1970): Chov včelích matek. SZN Praha, str. 13–33.
Květoslav Čermák