Editorial 7/2017

Marie Šotolová

7/2017, strana 4

Milí moji,

znáte přísloví, jak panská láska po zajících skáče? Někdy mám pocit, že by se mělo změnit na tvrzení „čtenářská přízeň po redaktorech skáče“. A seskočí s pravidelnou jistotou vždy, když to nejméně čekáte.

Jako onehdy: při kopírování záhlaví jsme omylem uvedli rubriku apiterapie nad dějepisným článkem. Připravovala jsem si sypat popel na hlavu, až někdo naši neoddiskutovalnou chybu objeví. A nic.

Zato červnové číslo vzbudilo u pár čtenářů nevoli.

Někoho nebavilo číst návod na úlový monitoring včelstev. Jenže my jsme všeobecný časopis, kde by si každý měl mít šanci najít něco, co ho baví. Sama mám v chápání fyziky strop dost nízko, takže si čidla do úlů instalovat nebudu. Věřím však, že při nákladu sedmi tisíc výtisků se pár stovek nadšenců najde, kteří by to chtěli zkusit. Proč jim prostřednictví Moderního včelaře nedopřát radost z podařeného díla. Ti možná láli nad háčkovanou včelou, kterou jsme vložili do jiného čísla. Teď zase přeskakovali kus vydání včelařky. Samo sebou, bylo by to ideální, kdybyste nás přečetli na jeden zátah od první do poslední řádky.

Pak jsme řešili, jestli článek o vývoji jiného elektronického systému pro sledování různých parametrů včelstev, který představili T-Mobile s partnery, patří do rubriky Věda a výzkum. Vzhledem k tomu, že existuje disciplína zvaná aplikovaná věda, tak si myslím, že ano. Fakt je, že jsem povahou praktik, takže se mnou nemusí čistí akademici souhlasit.

Následovala diskuse, zdali je tento text skrytou reklamou, když se na něm podílel majitel firmy vývíjející část systému. Zařízení zatím nevyrábí, je ve stádiu nápadů a testování. Ale pokud by se vše podařilo náležitě vyladit, bude sledování včelstev nabízet jako placenou službu. Někdy, možná, snad. On v tom byl nevinně, byv vyzván redakcí k tomu, aby se podělil o své myšlenky posouvající včelařinu do 21. století. A redakce měla radost, že vám včelařům prozrazuje vše, co se kde šustne, a zatím se o tom ještě moc neví. Tak tohle nevyšlo.

A pak jsme ještě řešili stížnost na reklamu propagující léčivo na bázi tvrdé chemie, což neodpovídá ideovému ladění našeho titulu. Otázka však musí stát jinak: zda reklamu uveřejňovat nebo ne. Pokud ano, pak je třeba se smířit s tím, že nebude vždy souznít s obsahem článků. Na školách dnes existuje předmět mediální výchova, kdy se žákům vštěpuje do hlavy, aby k reklamě přistupovali uvážlivě a brali ji s nadhledem.

Já vím, je to složité a peníze nejsou všechno. Ale… Na misce vah je množství článků + možnost nabídnout alespoň nějaký honorář kvalitním autorům + přijatelná cena časopisu x reklama. Anebo dražší časopis psaný jen těmi autory, kteří přistoupí na neplacenou práci dobrovolníků, nicméně aniž bude čtenáře popouzet výzvami ke koupi toho či onoho.

Takže napište, jaký máte na reklamu názor. Já už o ní v tomto editorialu víc psát nebudu, protože jsem řekla, co jsem chtěla. Raději se jdu věnovat mailům vábícím právníky & spol., aby do srpnového čísla rozebrali z včelařského hlediska novelu veterinárního zákona, kterou právě schválila Poslanecká sněmovna.