Meta Lengál neměl lehký život. Komunistický režim mu nedovolil to, co jiným. Vystudovat mohl až v pozdějším věku, ale svou práci a zároveň lásku, letectví, nikdy neopustil. Souběžně dlouhá léta intenzivně včelařil a před rokem 1990 dokonce vedl v Plzni pokrokový klub nástavkových včelařů.
Hned po Sametové revoluci se pustil do podnikání, výroby a prodeje etiket. Byl velmi dobrý obchodník, přísný sám k sobě i ke svému okolí. Během několika let získal početnou klientelu několika tisíc pravidelných odběratelů. Po roce 2000 jsem jej oslovil s nabídkou provozu internetového obchodu s jeho etiketami. Nejprve se zdráhal s odkazem na fakt, že většina zákazníků jsou starší lidé, kteří internet nepoužívají. Dohodli jsme se však, že to zkusíme, a již po jednom roce uznal, že se spletl. Řada z nich pravděpodobně měla děti nebo vnoučata, pro které nebyl problém tátovi nebo dědovi na internetu etikety najít a objednat.
Když byl přesvědčen, že má pravdu, dokázal si za ní stát a nebál se jít do sporu třeba i se svazovými právníky (tenkrát se dlouze diskutovalo téma správnosti názvů medu na etiketách). Místo kapitulace vyrazil na Český svaz včelařů a nabídl tisk etiket „Český med“ s ochrannou známkou, zaregistrovanou ČSV. Metapis je dodnes prodává.
Meta Lengál neustále výzkumničil. Ne jen tak náhodně. Na každý rok si stanovil nějaký cíl a ten se snažil splnit. Testoval různé úlové sestavy, rámkové míry, matky, šikmé česno s divokou stavbou a podobně. Staral se na své včelnici až o 80 včelstev, a když jej to v pozdějším věku začalo pomalu zmáhat, nabídl jsem mu, že část převezmu. V té době jsem sám choval včely více než dvacet let. Ale poté, co jsme začali sdílet jeho včelnici, ještě mě mnohému naučil.
Pořád létal. Když už nemohl ve vlastním letadle, tak alespoň jako druhý pilot se svým synovcem. Na sklonku života se rozhodli vrátit se s manželkou do svého rodiště na Moravě, koupili si tam dům a on se pustil také do zahradničení. Pamatuji si, jak jsem mu pomáhal na plzeňské včelnici nakládat do osobního auta posledních osm úlů, které zakryl shora kvůli větrání jen tenkými hadříky, a pak mi vyprávěl, jak polovinu cesty jeli obklopeni stovkami uniklých včel kolem sebe.
Jednou mi řekl, že toho má ještě tolik, co by rád stihl, že by to bylo na dva životy. Každému z nás je však dopřán pouze jeden a ten jeho před čtyřmi lety skončil.
Uzavřel se tak bohatý život člověka, který svůj čas dokázal opravdu naplno využít a zanechal po své cestě mnoho lidí, kteří na něj rádi vzpomínají.