Editorial

Marie Šotolová

9/2021, strana 4

Milí moji,  předpokládám, že také zažíváte těžkou nestíhačku.

Splnit rodinné představy o dovolené, vytáčet med, míchat ve vodě kila cukru pro včely, jezdit co chvíli zbytečně na včelnici s Formidolem, protože jednou je moc horko, podruhé, když jste ho chtěli vkládat do úlů, spustily se kroupy. K tomu se ještě připravovat na nový školní rok, ať jako rodič nebo kantor či frekventant nějakého kurzu, anebo všechno dohromady, to dá zabrat. A to nemluvím o medometu, který je ještě nevymytý, a o plástech halabala zasířených, protože ještě nebylo, kdy je vytavit. No prostě hrůza hrůz.

V této situaci pravidelně čekejme poslední kapku, jíž pohár přeteče, a jeden si řekne, že se může na všechno vykašlat a podlehne totální rezignaci. Mě dorazila larva, která se bělala ve sklenici s medem. Jak jsem spěchala se sléváním vykapaného medu z víček, nevšimla jsem si, že se mi v plástu uvelebil zavíječ. To snad né, zaječela jsem velmi nevlídně, ale pak se ve mně všechno zlomilo. Lžičku s odporným červem jsem odnesla na záhon a říkala si, že už je mi všechno buřt, že ho prostě nezamáčknu, ať dělá, co umí. Zapatlanou podlahu v medárně jsem nechala být a odkulila se do křesla.

Zakázala jsem si myslet na všechny nesplněné povinnosti, vzala si čtení a celý svět mi mohl být ukradený. Tenhle vzpurný postoj vřele doporučuji i vám, co také právě zoufale nestíháte. S poznámkou, že byste si vzdorné nicnedělání mohli zpestřit Moderním včelařem.