Po přečtení článku, shrnujícího faktické autorovy zkušenosti, mi nedá pozastavit se nad některými zmíněnými skutečnostmi, které by si čtenář mohl podle mého názoru někdy mylně zasadit do kontextu včelaření v České republice.
Metodiky tlumení moru včelího plodu mají svůj vývoj ve všech zemích světa, které se o likvidaci této nákazy snaží. Ani v České republice nebyla celou dobu metodika rigidní, prodělala a snad ještě i prodělá řadu změn. Samozřejmě nejvíc diskutovaná jsou kritéria pro likvidaci včelstev či dokonce celých stanovišť při potvrzení nákazy. Na úrovni jednotlivých včelstev s klinickými příznaky, které jsou následně laboratorně potvrzeny pozitivní kultivací původce, není o čem diskutovat. Snad s výjimkou včelstev ve velmi dobré kondici, která mají klinické příznaky v počtu několika málo buněk. Podle současné právní úpravy jsou tato včelstva vždy utracena a spálena spolu s úlem a jeho částmi včetně díla. Limitním údajem pro rozhodnutí o částečné či úplné likvidaci včelstev na stanovišti je hranice 15 % klinicky pozitivních včelstev. Pokud je tento počet nižší, likvidují se jen klinicky pozitivní včelstva, pokud vyšší, likviduje se celé stanoviště.
Při posledních úpravách postupu tlumení moru včelího plodu nebyly bohužel přijaty návrhy na komplexnější pojetí. Jen pro připomenutí: navrhovalo se, aby v režimu částečné likvidace, kdy se utrácejí a pálí jen klinicky nemocná včelstva, byla povinnost chovatele zbylá včelstva přemést jednorázově na mezistěny a provést základní dezinfekci vybavení plamenem, případně horkým parafínem. Podle mého názoru je toto opatření stále žádoucí, protože ho podporují dobré praktické zkušenosti. Úspěšnost ozdravení chovu, se současným vyloučením přetrvávajících zdrojů v okolí, je totiž velmi vysoká. Proto nesouhlasím s autorovým výrokem o praxi ukazující, že výměna díla se u moru včelího plodu neosvědčila. Pokud má na mysli prostředí Nového Zélandu, budiž. V prostředí České republiky mám však zcela opačné zkušenosti.
Naopak mizivá je úspěšnost ozdravení, pokud dochází k částečné likvidaci včelstev a další ozdravné práce jako přemetení včelstev na mezistěny a dezinfekci chovatel neprovede.
Je bláhové se domnívat, že může být v zahraničí úspěšná metodika, při které jsou klinicky pozitivní včelstva převedena na mezistěny a totéž neproběhne na celém stanovišti i u ostatních včelstev. Tlak spor moru včelího plodu ve včelím díle, které na stanovišti rotuje mezi včelstvy, je zpravidla totiž příliš silný.
Stejně tak, pokud neproběhne důsledné dohledání zdrojových včelstev v okolí stanovišť, kde si dá chovatel práci s přemetením včelstev na mezistěny, je jeho úsilí často zbytečné. Opětovný výskyt či nález spor v měli je pak mylně přisuzován nedostatečným ozdravným opatřením na stanovišti. Dojde přitom opět k vyloupení morem oslabených včelstev v okolí stanoviště a opětovné infekci, či detekci spor v měli při opakovaném vyšetření. Šíření nákazy také velmi pomáhají kolapsy včelstev v důsledku poškozené generace zimních včel (varroóza + viry), které jsou navíc již zdrojem spor moru včelího plodu a jejichž zásoby ostatní včelstva vyloupí.
Problematiku moru včelího plodu je vždy třeba vnímat komplexně a brát zřetel na regionální odlišnosti. Domnívám se, že klíčem k řešení výskytu moru včelího plodu v chovatelském okrsku je a bude jen poctivá práce včelařů, kteří mají správné informace. K tomu by měla přispět práce úředních veterinárních lékařů v terénu, kteří tyto snahy koordinují, jsou schopni provádět kvalitní klinické prohlídky a umí chovateli poradit jak správně provést ozdravná opatření.
Možná se pletu a čas ukáže, že se ve svém pohledu na věc mýlím. Jen jsem chtěl využít možnosti reagovat na článek, který z mého pohledu vyznívá až příliš kategoricky v přímém rozporu s tím, co vidím ve včelařské praxi. Ozdravná opatření při částečné likvidaci moru včelího plodu vždy přinášejí hodně úsilí, ale moje prozatímní zkušenosti říkají, že když se tato práce provede dobře, má smysl a velmi dobré výsledky.