„Možných scénářů je mnoho. Bude pár desítek metrů nad knínským náměstím stát moderní včelařské muzeum s úly a medárnou na dvorku, vzorně opravený rodinný dům, nebo ruina ještě hanebnější, než je ta současná? Nechme se překvapit.“ Těmito větami končil článek, který vyšel v Moderním včelaři počátkem roku 2019. Na prohlídku barokního stavení jsme tehdy vyrazili s realitním makléřem. Dům byl v dezolátním stavu a ani vyhlídky do budoucna nebyly dvakrát optimistické. Na první ze scénářů by si tehdy vsadil málokdo. To se ale změnilo s novým majitelem. Zdeněk Kopáč dům koupil v září a za pár měsíců stihl zpevnit základy, obnovit historickou ventilaci sklepů a částečně i jejich klenby, postavit novou „barokní“ ohradní zeď a při tom všem ještě jednu z přízemních místností proměnit v ateliér.
Každý den na staveništi
K domu zvanému Včelařská škola či Na Salaši přivedla Zdeňka Kopáče shoda náhod. Plánoval se sice do Nového Knína přestěhovat ze čtyři kilometry vzdáleného Křížova, měl ale vyhlídnutý jiný dům. „Že je na prodej bývalá včelařská škola, jsem v té době netušil. Tenhle krásný dům jsem samozřejmě znal a stejně tak jako mnoho místních jsem si ho už dřív prolezl. Dělali to tady všichni, byla to ruina a průchoďák,“ říká Kopáč, kterého jsme v jeho novém domově navštívili počátkem ledna.
Zima zalézá za nehty, přesto se kolem barokní památky pracuje. Pána domu člověk na první dobrou nepozná. V sepraných džínech a sparťanské mikině má dokonalé maskování. „Normálně tu makám s ostatními na stavbě každej den od osmi od rána, v průměru deset hodin. V Kníně jsme si zatím s přítelkyní pronajali byt, kam chodím jenom přespávat,“ vysvětluje Kopáč a ve vyprávění se vrací o pár měsíců zpátky.
Když zjistil, že je bývalá včelařská škola na prodej, začal u přítelkyně sondovat, co by řekla na „menší“ změnu plánu. „Říkal jsem si, že mě zabije, ale risknul jsem to. ‚Prosím tě, Simono, vem si nějaký starší kalhoty a tenisky, chtěl bych ti něco ukázat,‘ oznámil jsem jí, ale měl jsem staženou zadní část těla, jak bude reagovat. Mile mě ale překvapila, když řekla, že jo, že tady by se jí líbilo,“ směje se Zdeněk Kopáč.
Jiné místo, stejný příběh
Záchrana barokní památky je úkol přesně pro něj. Rodák z pražského Smíchova se původně živil jako letecký mechanik, ale protože ho to odmala táhlo ke starým krásným věcem, vrhl se na malbu a restaurování. „Dával jsem dohromady historická svítidla, ale i veterány. Celé jsem si je dělal sám včetně motoru i čalounění,“ vzpomíná devětapadesátiletý malíř autodidakt. Malování se věnuje už od patnácti, ale živit se jím začal až koncem osmdesátých let.
Každého, kdo si měl možnost budovu tereziánské školy v posledních letech prohlédnout, napadne, jestli si Kopáč nenaložil příliš velké břemeno. „Ani ne, já něco podobného zažil už v Křížově. Statek, který původně patřil rodině Štastných, zabralo JZD, a jak už to tak bývalo, neinvestovalo do něj ani korunu. Než jsem dům koupil, dvacet let v něm nikdo nebydlel a lidé z vesnice si z ruiny udělaly velký kontejner. Okolo pozemku chyběl plot a všude samý bordel včetně asi dvou set lahviček od Alpy, co pili nějací bezdomovci. A parcela? Rostl na ní takový smíšený les z náletových dřevin,“ vykresluje Kopáč neradostný stav prvního z domů, který zachránil. Jako by v tu chvíli ale mluvil o domě v Kníně, přesněji řečeno o jeho stavu v době, kdy se prodával.
Pozorovací úl a sladké suvenýry
Teď je pohled na stavení, a hlavně na pozemek, který ho obklopuje, výrazně veselejší a člověk se snadno nechává strhnout entuziasmem majitele. Zvlášť když nahlas uvažuje o tom, jak část areálu otevře veřejnosti a připomene slavnou – a musíme poznamenat, že zároveň krátkou – včelařskou historii tohoto místa. „Já osobně včelař nejsem, ale místní velký chovatel, pan Kosař, už mi říkal, že ho ze mě musí udělat,“ zubí se Kopáč. Na zahradě by se vyjímal prosklený pozorovací úl, v labyrintu sklepů, kterým procházíme, by si zas majitel uměl představit malé včelařské muzeum s originální konferenční místností. S exponáty by jistě ochotně přispěchali místní i některé sbírkové instituce z okolí. „Od pana Kosaře mám už slíbené nějaké staré úly, které místní včelaři zapůjčili na Kačinu. Přemýšlím i o upomínkových předmětech, třeba o perníčcích ve tvaru včelařské školy, zatím jsou to ale všechno jenom sny. Přítelkyně je z Varnsdorfu, kde mají naučnou včelí stezku, což by mohla být ta správná cesta i pro Knín. První zastávka by mohla být na náměstí před muzeem, vést nahoru k nám a pokračovat dál do polí. Třeba támhle k Oplocence,“ ukazuje Kopáč na horizont, kde stojí multifunkční sportovní areál s dětským hřištěm a dřevěnou hospodou. „Děti by se podívaly na včeličky a tatínkové by si zatím dali pivíčko.“ O Muzeu zlata, které je pobočkou Hornického muzea v Příbrami, nemluví Kopáč náhodou. Už nyní je v něm malá expozice o tereziánské včelařské škole a část návštěvníků se tu ptá na cestu k barokní budově. Až donedávna je tam zaměstnankyně muzea posílaly s velkými rozpaky.
Amatérským archeologem
O co byl na začátku prosince 2020 dům Na Salaši jiný než stejná budova před rokem? Stavení se především podařilo vysušit. Stačilo k tomu obnovit historickou ventilaci sklepů, kterou zajišťovaly tři hlavní výdechy, odizolovat obvodové zdi a začít vytápět interiéry. Do domu byla zavedena voda, kanalizace i nové rozvody elektřiny, na části dvora je původní kamenné dláždění, ze sklepů zmizela suť a ze zahrady metráky odpadu, hlavně skla, keramiky a jiných střepů.
„Netuším, jak se to tu vzalo, ale tyhle moje malé archeologické nálezy už vydají na pěknou sbírku,“ ukazuje majitel domu plastový kbelík naplněný střepy a dodává, že na pozemku našel také čtyři krejcary z období vlády Marie Terezie a starou italskou dvouliru. Ta je pravděpodobně upomínkou na italské exulanty, kteří se do Knína a dalších českých obcí uchýlili během první světové války.
Parohy od Marie Terezie
Od na místní poměry rušné silnice zahradu nově odděluje masivní zeď, kterou Kopáč a spol. poskládali z kamenů a starých cihel. „Snažil jsem se, aby co nejvíc evokovala dobu, kdy Marie Terezie školu založila. S památkáři jsem ji nekonzultoval, protože chráněná je jenom samotná budova a ne zahrada. Na tu spolupráci se ale těším, jde nám přeci o stejnou věc – tuhle ruinu zachránit,“ vypráví Kopáč. Zároveň věří, že je teď pro jeho záchranářskou misi ta nejlepší doba. „V televizi právě běží ten seriál, je to sice jenom taková pohádka, ale o Marii Terezii si teď povídají i chlapi nad pivem,“ říká.
Vůbec nepřehání. Když se s ním rozloučíme, zajdeme ještě dolů do města do hospody. Parta štamgastů tu kupodivu neřeší fotbal ani počasí nebo Babiše, ale jestli císařovna v posledním dílu nasadí manželovi parohy.
